Wednesday, February 28, 2018

Budapešť: Vytopený byt a střemhlavý pád

Létavice létá více.
Já se jen tak vznáším jako poletucha.
A když se nepřipravím, trvdě narazím.
Narazila jsem.

Po dvanácti letech jsem poprvé vyjela do zahraničí. Po dvanácti letech jsem poprvé seděla v letadle. 

Nebála jsem se. Ale měla jsem.

Vše, co se událo za poslední čtvrtrok, je něco, co se mi nedaří vstřebat. Každý den jede podle stejného nevyzpytatelného vzorce. Milý oxymorón. Podobně došlo k této cestě. Zkrátka jsem se uprostřed jedné prosincové noci probudila a bylo to. Datum i letenky. Počítej s tím, zařiď si dovolenou. A tak jsem také učinila. Zaskočenost mě neopouštěla celé dva měsíce.



Destinace neznámá

Věděla jsem den odletu, den příletu a jako osoba nevlastnící pas jsem si troufala tipovat, že přistaneme na území Unie. Několikrát týdně mě však napadalo, jestli je to pravda. Jestli to není jen žertík, který jsem vzala vážně.

Ještě v den odletu jsem netušila, kam letíme, přestože se informace už stačila rozptýlit po celém širém okolí. Děkuji všem obeznámeným, kdo to nepokazili a nechali mne tápat. Sama jsem si na letišti sundávala brýle a nesnažila se cíl letu zjistit. Nechala jsem ji, aby si mě našla sama. Nakonec mi ji sdělily letištní reproduktory v angličtině a překvapením jsem div nenadskočila. Nenapadla mě ani ve snu, přestože jsem si ji moc přála navštívit.

Budapešť.

Fakt, že někam opravdu letím, jsem přijala za reálný, až když letadlo začalo nabírat rychlost a pocítila jsem ten moment, kdy se podvozek odlepil od země. S hodinovým zpožděním. Ani na moment jsem se neobávala havárie. Dokonce ani po důkladném několikanásobném zhlédnutí nejrůznějších dokumentárních pořadů o leteckých katastrofách. Dokonce se mi podařilo na půlhodinu usnout. Byla jsem šťastná. Přestože na pár minut omámená a indisponovaná vlivem měnícího se tlaku či zrychlení.




Tisíc tváří Budapešti za tři dny

Do Budapeště jsme se nejeli válet, jeli jsme ji poznat. Všechny památky jako Budínský hrad, budovu parlamentu, Cave Church, Citadellu, Heroes` Square, hrad Vajdahunyadvar, Liberty Bridge, Széchenyi Chain Bridge, Paul Street Boys Monument, Matthias Church nebo třeba historické metro jsme zvládli během prvních tří zatažených dnů. Požitek nám však počasí rozhodně neupřelo. Čtvrtého dne jsme se na některá místa vrátili v doprovodu sluníčka. Konkrétně v případě výstupu na Gellert Hill to byl víc než dobrý nápad.




Asi bych to nebyla úplně já, kdybych se nějak neznemožnila. Inu, zážitků jsem si ani z Maďarska neodvezla málo. Celý první den jsem zarytě bojkotovala svou znalost Shakespearova jazyka a když už jsem se konečně odvážila, jednoduše jsem nedokázala mluvit stručně. Kondicionály mi automaticky lítaly z úst jak na běžícím páse, takže jedna z mých prvních vět zněla: ‚‚Excuse me, could I ask you where toilets are here, please?‘‘ V písemném pojetí zřejmě docela fajn, nicméně jsem se neptala na směr v Oxfordu, ptala jsem se v Budapešti.

Číšník byl zcela neschopný vstřebat mou předváděcí jízdu. Naprosto mi nerozuměl. 

Tak znovu. ‚‚Toilets?‘‘ Nic. Ještě jednou. ‚‚Toilets?‘‘ S větším úsměvem. Třetí pokus vyšel. Dokud jsem neusnula, přemýšlela jsem nad svým výkonem. Pravděpodobně mám fakt příšernou výslovnost, když mi nerozuměl ani to jedno jediné slovíčko. Nicméně tímto drobným fiaskem jsem prolomila své mlčení a ačkoliv jsem se ztrapňovala při komunikaci s lidmi kontinuálně dál, už jsem se tomu jen smála. Konejšilo mě vědomí, že 90 % těch tragických výkonů zavinila panika, jíž jsem podléhala, kdykoliv na nás někdo promluvil.




Co se týče bydlení, nemám jediného křivého slova. Jelikož jsme obývali přízemní byt s jedinou stěnou napojenou na zbytek domu, byla tam hodně zima. Problém však dobře řešilo topení v ložnici i obýváku. Krize nastala, když došlo na koupelnu. V bytě totiž neexistovaly práhy. Pod každými dveřmi tedy zůstávala škvírka. V koupelně navíc chyběla i klasická vana ve sprše a sprchovali jsme se na podlaze. Samo o sobě žádný problém. Avšak druhého večera nějak hůř fungoval odtok a zrovna ten den jsem se potřebovala nahřát vydatným proudem horké vody. Voda se samozřejmě nejprve rozprostřela po celé ploše koupelny. Pak plynule pokračovala do chodbičky s kychyňským koutem. Velmi elegantně, ležérně, tiše, nenápadně.

Ano, vytopila jsem byt.

Sloučenina dvou molekul vodíků s jednou molekulou kyslíku dotekla až k batohu, kde jsem měla dva foťáky, peněženku... Zkrátka vše důležité. Naštěstí jen navlhl, nedošlo k žádné újmě. Pohled na vytopený prostor pod ledničkou a naprostá neznalost rozmístění zásuvek však znamenaly pořádnou zkoušku odolnosti nervů. Nás obou. Kupodivu jsem neskončila rozčtvrcena, vykopnuta na ulici ani jsem ještě ten večer neletěla zpět do Prahy. Rozvody zůstaly rovněž bez následků. Od toho večera jsem si ale už netroufala pouštět sprchu na víc než 20 %. Bylo to jednodušší než se sprchovat s brýlemi.

Pak se mi taky podařilo několik hodin skotačit po městě s holubincem na zadku (jako správná dáma), místo kartou (card) jsem chtěla navrhnout platbu automobilem (car) a podobné klasiky. Zbytek pobytu jsme však už zvládli bez ztráty kytičky.



Střemhlav k zemi

Celou dovolenou jsem strávila v rozpoložení dosud nepoznaném. Byla to kombinace euforie, klidu a schopnosti dokonale prožít každou sekundu. Žila jsem okamžikem. Tehdy a tam. Ať už se jednalo o pomaličké upíjení ze sklenky maďarského vína, úklid vytopeného bytu, punkové vaření večeře, procházky mezi sněhovými vločkami či kampkami deště, tanec slunečních paprsků na lících, bláznivě a neuchopitelně okouzlující Szimpla, zdolávání kopců s památkami na vrcholu nebo hledání restaurace s maďarským gulášem za teplot krutě pod nulou. Vše jsem vnímala s intenzitou narkomana v rauši.




Pak nastalo ponávratové ALE. 

Tvrdý pád na zmrzlou českou půdu. Jakmile jsem osiřela v metru, viděla lidi kolem sebe, nezáměrně vyslechla jejich rozhovory, zmocnila se mě podivná úzkost, mrzutost a averze. Od spousty lidí kolem jsem slyšela o podobných emocích, avšak tohle převyšovalo všechny vyslechnuté historky. Melancholii doprovázel prudký nával ambic. Něco uvnitř mě se vzbouřilo a už dva dny se nemohu zbavit sady dokola se opakujících myšlenek, nápadů a otázek, jak nápady realizovat.

Postupně mi v bloku vzniká seznam akčních kroků. Chci toho hodně změnit. Tak uvidíme. V prvé řadě chci víc psát. Víc svých věcí. Řešit víc svých zakázek. A minimalizovat svůj materiální život. Ne kvůli nějakému modernímu proudu, ale kvůli té pohodě, jíž jsem po dvou letech znovu zažila. Pohodu v jednom kufru a malém batohu.
 Protože čím méně vlastním, tím víc toho mám.

No comments:

Post a Comment