Thursday, January 4, 2018

Minulosti

Minulosti bylo dosti.
Jsme minulosti prosti.
Nevzpomínáme.
Zapomínáme...

Když jsem si odřela koleno nebo narazila ruku a plakala od bolesti, babička mi říkala, ať se nebojím, že o tom za chvíli nebudu vědět. Když jsem měla zlomené srdce, přátelé mě utěšovali, že na to zapomenu. Když bylo raněno mé ego, hledala jsem útěchu marně. A nakonec jsem zjistila, že nezáleží na tom, kde se rána nachází. Že nezáleží jestli je fyzická nebo psychická. Řešení je vždy stejné.

Musíš zapomenout.

Na odřené koleno zapomeneš nanejvýš po pár hodinách, na naraženou ruku po pár dnech. Zlomené srdce se léčí pomalu. Někdy až příliš. Snad proto, že tato rána nemůže dýchat. Je totiž hluboko. A ego? To je ještě hlouběji. Raději si nechat ještě stokrát zlomit srdce, pokud ego zůstane neporušené, to mi věř.

Konec roku a začátek nového každého svádí k sumarizaci a bilancování. Rozjímáme nad posledním rokem, nad dosavadním životem, nejednomu z nás uklouzne něco o tom, jak tento rok bude zcela odlišný odproti všem předchozím. Už v ten moment tušíme, že si lžeme do kapsy. Tušíme, že to není úplně o tom datu. 

Tušíme, že je to o nás. A v nás.

A z toho důvodu jsem přestala klást svůj život na vážky jen kvůli konci kalendáře. Ale k jedné úvaze jsem s přicházející půlnocí doprovázenou bujarými oslavami přeci jen došla. K úvaze o minulosti. 

Kdy se minulost stává minulostí?

Minulost je v podstatě každý okamžik, jenž uplynul. Souhlasíš? Avšak naše cítění to vnímá jinak. Nejpatrnější je to, jako obvykle, v případě vztahů. Nyní nemyslím pouze ty partnerské. Kdykoliv nějaký vztah skončí, stává se minulostí. Logicky. Ale pokud o něm neustále přemýšlíme, hledáme příčiny krachu a pitváme se ve vlastní bolesti, aniž bychom k tomu měli jakýkoliv podnět, zůstává vztah stále přítomností. 

Žijeme minulostí.

Minulost se stává minulostí až ve chvíli, kdy přestaneme analyzovat a vzpomínat. Je minulostí až tehdy, kdy ji přijmeme, přestane v nás vzbuzovat jakékoliv extrémní emoce, uzavřeme ji a jdeme dál. Kdy už nás přestane zajímat a dokážeme být šťastní bez ní. Někdy jí navzdory. 

Tuto skutečnost jsem si uvědomila, když jsem narazila na jednu svou někdejší kamarádku. Ačkoliv mi v dobách minulých ublížila a byla jsem vůči ní zahořklá celá léta, najednou jsem zjistila, že je mi lhostejná. Už poměrně dlouho jsem si na ni nevzpomněla a dokonce jsem musela chvíli přemýšlet, co se to tenkrát přesně stalo. Nemám tušení, jak se má, co dělá. Je to jen jeden z lidí, jež jsem kdysi znala. 

Možná bych mohla užít frázi, jak jsem z toho vyrostla či že jsem dospěla. Jenže já jsem jednoduše zapomněla. Rána přestala krvácet, srdce se zahojilo, ego uklidnilo. Odmalička slýcháme, že všechno chce čas. Nikdy nevíme, kolik toho času budeme potřebovat, ale můžeme si být jisti, že se díky času vyhrabeme ze všeho. Zvládla jsem to já, zvládneš to i ty. 

Není náhodou, že čas plyne jen kupředu.

1 comment:

  1. Tady mas k tomu klip https://m.youtube.com/watch?v=6bzeUuVN33s Jsem si ho poustela asi pul minuty predtim nez na me vyskocil tvuj post. Nahoda?

    ReplyDelete