Friday, December 22, 2017

Jedinou pod Sluncem

Vyhřívám se v záři Slunce.
Píši první řádky svého Digipříběhu.
A užívám si, jak Tasty ty začátky jsou.

Je poslední středa před Vánocemi a já se spolu se svými sobími ponožkami rozvaluji v chillovně naší agentury. Před chvílí jsem vzdala poslední ze svých marných pokusů nechat za sebou před svátky ještě o kus víc práce. Za tři desítky minut vyrážíme na vánoční večírek, o jehož destinaci pravděpodobně jako jediná nemám páru. Vím něco o horách, toť vše.



Připadám si jako to malé dítě, co ještě věří na Ježíška...


...a když zapochybuje, okamžitě ho všichni kolem podporují v utkvělé iluzi. Když se zeptám já, podporují mou nevědomost. A tak s sebou táhnu dva svetry, na sobě mám to nejpohodlnější, co se ještě sluší v kancelářích nosit, zatímco v cestovní tašce se mi tísní a mačká outfit na dámu. Jsou tam i podpatky. Už teď mě chytají závratě z té výšky, na kterou nejsem zvyklá.

Po tváři se mi prožene pobavený úsměv, kdykoliv si vzpomenu, jak zarputile jsem tvrdila, že mě do agentury na agen-túru nikdy nikdo nedostane. Ještě víc se směji iluzi o ženské, která navždy zůstane tak trochu punkáčem.

Surovým diamantem, s nímž si žádný klenotník neporadí. 

Cesta z e-shopu na volnou nohu a z volné nohy na agenturní židli (v mém případě spíše na gauč právě ve zmiňované chillovně) byla zajímavá. Krátká, zběsilá. Během ní jsem se měnila jako aprílové počasí. Ale když jsem včera otevřela krabičku s novým krémem a z ní na mě mimo produktu vypadl lísteček s nápisem: 

Mám se ráda. 

jen jsem vduchu souhlasila. Ano. Mám se ráda. Zažívám to poprvé v životě. Nikdy dřív jsem na sebe nebyla kompletně hrdá. Nikdy dřív jsem nekoukala na tu bytost v zrcadle s takovou spokojeností. Mám řadu nedostatků i chyb, na druhou stranu však vím, že na sobě pracuji ve všech ohledech. Co si budeme, nikdy jsem vlastně nevypadala líp. O ideálu krásy mám sice diametrálně odlišné představy, přesto když se ohlédnu přes rameno do minulosti, není tam nic lepšího. Občas si postesknu, že hrozně stárnu. Vzápětí však myšlenku vypustím do věčných lovišť. Jsem ráda, že jsou ty roky za mnou. Že jsem začala psát zcela nový životní příběh. Jako jiný člověk. Jiný oproti rokům na střední, oproti vysoké, oproti loňsku, oproti minulému měsíci.

Je pátek dopoledne. Nacházím se deset minut od Prahy v beznadějně vyprodaném vlaku na Moravu. Vánoční večírek se odehrál na samotném vrcholu Ještědu. Zase jsem se o sobě dozvěděla něco nového.

Jakmile obuju podpatky, stává se ze mě potvora, jež krade vánoční baňky. 

S jistým zklamáním musím konstatovat, že jsem odvezla jen dvě, ač jsem si jistá odcizením tří. Neměla bych o svém morálním poklesku hovořit s takovým nadšením, nicméně díky lupu si uchovám vzpomínky na večírek o něco živější, barvitější. Ony si to zaslouží. Dopadl dokonale.

S úsměvem na tváři za sebou nechávám Prahu 2017.


Minimálně do novoročních oslav. Ačkoliv... Kdo ví. Kde a s kým si budu připíjet na počest dalších 365 dní, jsem zatím nedomýšlela. V každém případě se rok 2017 řadí k těm, na které nezapomenu. Byl bohatý, obohacující, divoký, nevyzpytatelný, emotivní. Byl to kolotoč s nefunkční brzdou. Nic bych na něm neměnila. Dvojnásob to platí o událostech, jež mě zavedly do kreativky. O kvalitách lidí, s nimiž mám čest nyní pracovat, bych mohla psát celé hodiny. Jakmile máte srovnání, oceňujete každou maličkost. Asi netřeba zdůrazňovat, že to platí nejen o práci.

3 comments:

  1. Každý bojujeme s maličkostmi, které na sobě nemáme rádi. To je ale normální, dokonalost neexistuje a právě ty nedokonalosti nás dělají takovými, jací jsme ♥

    ReplyDelete
  2. Na to lze říct jen: "Hlavně se do mě nezamiluj!" :D :D :D

    ReplyDelete
    Replies
    1. Jdu se zahrabat. I se svým tričkem, které mám teď na sobě a jsem do něj zamilovaná :D!!

      Delete