Wednesday, September 6, 2017

Po čem chutnaly slzy

Konec srpna se nesl v duchu mnohých konců, pro které proteklo mnoho slz. Ale s prvním zářím, s prvním dnem mého nejoblíbenějšího měsíce v roce, jsem se znovu zhluboka nadechla. Tak zhluboka, že všechna pouta povolila, roztříštila se a já vydechla jako svobodná bytost. Narostla mi křídla, zbavila jsem se pout. Jsem zase na začátku. A začínám znovu.

Objevila jsem novou kavárnu. Sedím u jednoho z jejích oken a mám dokonalý výhled na celý podnik. Vychutnávám si industriálně laděný interiér, moderní osvětlení v podobě prostých žárovek na dlouhém kabelu i ďábelsky geniální souhru dřeva a černé barvy. Je maličká, světem zatím neobjevená. Těch pár zbloudilců, které sem vítr zavanul, sedí převážně na zahrádce před kavárnu. Jsem nadšená. Připadám si, jakoby ji stvořili jen pro mě. Inspirace srší z každého rohu a i přes její prosté zařízení působí neskutečně útulně. Obsluhuje mě nesmírně příjemná dvojice baristů s úsměvy na rtech.

Nedostala jsem se sem jen tak náhodou. Narazila jsem na toto místo na Instagramu, kde si vybírám většinu cílových destinací pro své toulky Prahou, a od prvního okamžiku jsem věděla, že to tu budu milovat. Nemýlila jsem se. Po prvním doušku flat whitu jsem kavárně dokonale propadla. Původně jsem sem šla pracovat, ostatně teď už nemám jistou svou osmihodinovku na kancelářské židli pět dní v týdnu výměnou za pětimístnou částku na kontě po desátém dni v měsíci. Jenže atmosféra, prázdno a euforie z faktu, že to, jak budou vypadat mé dny, už závisí jen na mně, uložily práci k ledu. Aspoň do setmění. 

Místo toho skáču od psaní knihy k psaní článků a sepisování seznamu témat článků dalších. 


Stále čekám na okamžik, kdy se dostaví nervozita, strach a obavy z toho, jakým způsobem budu financovat svou budoucnost a ten mrňavý šedý život králičí, jenž je součástí života mého. Ale stále nic. Zatím vnímám jen komfort života na volné noze. (Schválně, co budu tvrdit při vyplňování daňového přiznání.) Ráno vstanu, uvařím si čaj, posnídám kaši, z postele vyřídím urgenty. Přes den se toulám po venku, objevuji další krásy světa, průběžně kontroluji maily a sestavuji si plán večera. 

Jakmile utichne vše kolem, usedám k práci. Během posledních dvou měsíců jsem zjistila, že vydat ze sebe kvalitně odvedenou kreativu je s prací ze dne na den neslučitelné. V období nějakého prvotního nadšení snad, ale jakmile opadne, zdá se mi dost bezohledné nedopřát mysli čas, aby přišla s několika návrhy zpracování, z nichž potom člověk vybere to nejlepší. Bezohledné k sobě samému, protože pak odevzdáváte něco, s čím nejste spokojeni. A bezohledné i vůči klientovi, který ve vás vkládá svou důvěru a ten nejlepší výsledek očekává.

Začínám znovu číst. Ve velkém. A ještě ve větším měřítku maluju. Tak nějak spontánně jsem začala tvořit kreativní geometrii. Promítám ji do tváří, do objektů, do emocí. Už pár let jsem si říkala, že bych vlastně děsně chtěla jednou uspořádat vernisáž vlastních patlanin a začala jsem litovat svého rozhodnutí seknout se svým studiem na ZUŠce. Pak jsem ale došla k závěru, že na UMPRUM by mé kroky stejně nevedly a že si na malíře můžu hrát i tak. Na punk. Jako obvykle. Takže za pár měsíců třeba i ta vernisáž bude. 

V poslední době jsem měla pocit, že neskutečně stagnuji. Neměla jsem energii a ani čas na jakýkoliv osobní rozvoj, na koníčky. Když jsem se chtěla něčemu věnovat, měla jsem na to jen víkend, nebo jsem zájmy musela vyměnit za pár hodin spánku. Neustále jsem odkládala dovolenou a nakonec jsem se už jen plazila. Vyčerpaná psychicky i fyzicky. Zkrátka nejsem člověk pro jasně daných osm krát pět. Ač jsem byla ještě před rokem jiného názoru.

Taky bych v následujících dnech ráda začala pravidelně přidávat videa na Youtube, protože jestli ještě vymyslím a okamžitě nerealizuju jediný detail konceptu svého kanálu, exploduje mi hlava. A nebo to všechno zapomenu. Stejně tak by se tu měla v blízké době objevit dvojice až trojice nových rubrik, ale ty si chci nechat ještě trochu uležet v hlavě, doladit a předepsat několik článků, aby to nevyhnilo. Těšíte se? Já jak dítě na Vánoce. Aby ne, když mi žilami kolují dva hrnky a jedna malá karafka kafe. Ehm...😄

Takže po čem že to chutnaly slzy? 

Za tři týdny vystřídaly tři příchutě. Hořkou ze smutku, hořkosladkou z loučení a sladkou ze smíchu. Emoce mi lítaly jako splašené nahoru a dolů, ale znovu jsem našla rovnováhu. Smutek vystřídala ryzí spokojenost. Demotivaci ambice. Noční můry fantasmagorická kreativa v podobě snu, který začal maturitním plesem a skončil schováváním jezevčíka před dvěma Godzillkama. Malou a velkou, jež byly sice vyšší než domy, ale zároveň se protáhly oknem do bytu. Ale prý je důležitá ta kreativní myšlenka. Tak tomu budu věřit. Nicméně dlužím mnoho díků svým přátelům. Těm, co mě i přes nechutenství a zvracení nutili jíst. Těm, co mě tahali ven. Těm, co mě rozesmívali. Těm, co na mě nezapomínají a ani po letech neopouští. A taky těm, které jsem si vylovila z rybníku nyní už bývalých kolegů.

No comments:

Post a Comment