Friday, August 4, 2017

KTERAK JSEM DRAVĚ BALILA PRAŽÁKY

Muži pražští, bojte se. Zatímco obdivujete jižanské krásky s ohnivou aurou, skutečný ďábel se skrývá v malé ambiciózní blondýně z východu. V holce, která se nebojí si sáhnout, když se nekoukáte. V holce, která se nebojí odhalit se klidně před celým městem. Třeste se přede mnou!


Jak to dopadne, když dáte maloměstské Moravačce nezávislost v milionovém městě? Nejprve bude tichá a jen se usmívat. Většinu času bude trávit doma s králíčkem či na osamělých procházkách metropolí. Bude se bát každého křoví, každého stínu. Pak se otrká, zdrzne, začne vybíhat po eskalátorech a přestane se líčit, protože podlehne roušce anonymity. A potom to přijde. Po roce si proráží cestu davy bez zardění, v klidu si jede ve dvě v noci nočním spojem přes celou Prahu a při kontaktu s opačným pohlavím zachází daleko za hranice slušnosti. 


Od ucha k zadku

Ačkoliv mi to na konci tohoto článku jen těžko někdo uvěří, jsem vážně děsně plachá bytost. Vyhýbám se větším akcím, kde se ode mě očekává nějaké družení se s kolektivem, protože mi to není příjemné. Nedokáži se na požádání seznamovat, natož pak bavit. Nedokážu se uvolnit, pokud mám kolem sebe lidi, jimiž si nejsem jistá. Mám tendence v takových situacích říkat kraviny a být prostě trapná. Ačkoliv mi nedělá problém prezentovat před plným sálem, jakmile dojde na nějaké večírky, propadám panice. Nedivím se, že se lidé tak opíjí! Kdybych mohla, musela bych se taky nejdřív ztřískat, než bych si nějakou větší akci užila. Mám ráda komorní atmosféru v kruhu skutečných přátel. Není divu, že ajťáci jsou mou krevní skupinou.

A právě díky téhle nervozitě se až pozoruhodně často dostávám do situací, jež by si jeden mohl klidně splést s oprsklostí, ne-li přímo cíleným sváděním. V jednu takovou společensky opravdu náročnou chvíli se mi podařilo místo polibku na tvář jisté osobě olíznout ucho. Nikdy se k tomu nikdo z nás nevracel, pro mě se z toho však stal oblíbený příběh, kterým bavím své přátele. Víte, ráda bych si myslela, že si toho dotyčný nevšiml, ale jaká je šance, že si nevšimnete, že vám někdo olízl ucho? A jaká je šance, že na to hned zapomenete? Upřímně jsem toho názoru, že větší náhodou někomu sáhnete do rozkroku, ostatně výškové rozdíly a délka rukou si o to vysloveně říkají. Ale to je evidentně příliš banální prohřešek proti morálce. Mým posláním je zacházet mnohem dál.

Jednoho čtvrtečního rána jsem nasedla na metro a vydala se hledat volné sedadlo. Tenkrát mě ještě nebolely nohy z věčného vysedávání na židli a ráda jsem si užila svých dvacet minut jízdy na sedačce. Jenže najednou metro cuklo a než jsem se stačila zabořit do křesílka, skončila jsem v klíně spolucestujícího naproti. Vážně v klíně. Není to jen přirovnání. Chlapík se uculil a laškovně střihl obočím. "Já vám rozumím, slečno. Já bych se taky rád takhle ráno líbal. Víte, on je dneska navíc čtvrtek a ve čtvrtek to na mě vždycky přijde. Ve čtvrtek bych se pokaždé hned ženil." S omluvným úsměvem jsem si chlápka přeměřila. Vypadal starší než mí dědečkové, ačkoliv se zřejmě neměl vůbec špatně. Dlouhý černý kabát, lesklé polobotky, zkrátka elegán v letech. Docela měl i charisma, ale chybělo mu TO NĚCO. (A nemyslím tím v kalhotách. Teda možná ano, to jsem naštěstí neměla možnost zjistit. Ani při tom pádu.) Zbytek cesty jsem se snažila zarytě nenavazovat oční kontakt a radši se tvářila, že obsah diáře může vyléčit všechny známé formy rakoviny.

O další dva měsíce později jsme se spolubydlícími vyrazili na Majáles. Vagon se pomalu s každou stanicí plnil víc a víc, takže brzy jsme stáli skutečně tělo na tělo. Na hlaváku jsem byla donucena pustit se tyče, aby mohli nastoupit další cestující. Byla jsem zrovna uprostřed debaty s přáteli, takže jsem se moc nerozhlížela a automaticky ruku posunula o maličko níž, chytla se tyče a sevřela ji v dlani. JENŽE TO NEBYLA TYČ. BYL TO ZADEK ÚPLNĚ CIZÍHO CHLAPA! Ano, naprosto suverénně jsem si našla a zmáčkla zadek cizímu člověku. V metru. Jako každý správný pražský úchyl. Až na Holešovice jsem nebyla přes dusný záchvat smíchu slova, když jsem však konečně svým společníkům vybalila, co se to vlastně stalo, neodpustili si narážky, ať si klidně ještě sáhnu, že si kluk nestěžuje, tak se mu to asi líbilo. Do teď netuším, jak vypadal obličej toho zadku, neměla jsem odvahu se podívat. Teda kámoši říkali, že dobrý, ale my máme každý jiný vkus, tak kdo ví.

Uběhlo sotva pár týdnů, než jsem se rozhodla to vzít ve velkém a představit svůj materiál celému centru Prahy. Samozřejmě tomu zaplněnému turisty i místními. Byla neděle. Jedna z těch prvních krásných a jelikož se pěší túry hlavním městem staly jednou z mých vášní, rozhodla jsem se vydat prozkoumat zase nový kus. Nakonec jsem se uvelebila na dvě hodiny na Střeleckém ostrově. Když se slunce začalo sklánět k obzoru, zvedla jsem se a vydala se na metro. Opět procházkou. Automaticky jsem si přehodila přes rameno tašku a nabrala směr Ípák. Šlo se mi dobře. Vzduch byl svěží, já příjemně unavená, v mysli však odpočatá. Jen mě trochu tlačila taška do nohy, ale to není nic divného, když s sebou nepřetržitě nosím deník, skicák, zápisník, diář i knihu. Na Ípáku mě předběhl nějaký mladý muž a zastavil se dva schody pode mnou. Otočil se, zkoumavě si mne prohlédl. Usmál se a otočil se. Říkala jsem si, proč mě předbíhal, když stejně nešel až dolů. Proč se tak šklebil? Sjela jsem dolů a ovanul mě studený vzduch tlačený metrem. Na pravé noze a půlce pozadí poněkud intenzivněji než na levé. Instinktivně jsem si sáhla pod tašku a pochopila. POSLEDNÍCH DVACET MINUT JSEM SI VYKRAČOVALA S VYHRNUTOU PŮLKOU SUKNĚ. Ale jako úplně. Spodní prádlo i lem zakasaného trička, vše venku. To mě netlačil můj kreativní arzenál, kdepak. To byla shrnutá džínovina přidržovaná taškou. Proto ten zájem toho adolescenta. Tentokrát jsem to byla já ten zadek bez tváře...

Poslední etuda se stala před čtvrtrokem. Večer začal nevinně nad nealko mojitem, ale potom došlo na ten geniální nápad objednat si sangrii. Teda v mém případě to byl spíš ovocný kompot, ale když je člověk abstinent, tak i tato ovocná degustace stačí k tomu, abyste se naprosto ztřískali. Něco jako první zkušenost s alkoholem, vzpomínáte? Takže následná cesta na metro měla dost klikatou stopu. Těsně před stanicí mě však nenapadlo nic lepšího, než zpochybňovat svaly svého doprovodu a prohlásit, že mě by teda rozhodně neunesl. Nesouhlasil. Zkusil to. A neunesl. Jako dvě zralé švestky jsme se rozplácli před zraky širokého obecenstva u Muzea. Na náš účet padlo pár posměšných poznámek i starostlivé dotazy, jestli jsme v pohodě. Ale my neschopni slova ještě několik sekund leželi na jednom z nejšpinavějších chodníků v Praze a tlemili se jako smyslů zbavení. Když jsme se konečně dostali na nohy a z toho uzlu končetin, zjistila jsem, že jsem opět ukázala mnohem víc, než jsem zamýšlela. Stejná sukně.

Víte, občas si říkám, že pokus o začlenění mé maličkosti do společnosti vážně selhal. Vykazuji jisté prvky asociálního chování a takřka systematické snahy se společensky zcela odstřelit. Ale víte co? Netrápí mě to. Tyhle trapasy ke mně patří. Řekla bych, že posilují charakter a odolnost osobnosti. A jsou důvodem, proč se na konci dne zasmát. Jsou způsobem, jak rozesmát jiné. Stojí za to. Tak zase příště. ;)

No comments:

Post a Comment