Tuesday, July 18, 2017

JSEM HOLKA Z VIDEA, JSEM HOLKA PSAVÁ, JSEM HOLKA V KRIZI A KRÁLOVNA DRAMAT

Byla jsem zrovna uprostřed kampaně, když se na mě vrhla nutkavá potřeba psát. Skutečně psát. Otevřela jsem Bloggera a vyskočilo na mě SEDM konceptů za období čtyř měsíců. Sedm nedopsaných článků. Sedm titulků bez příběhu. Sedm myšlenek, které jsem nezvládla dotáhnout do konce. 

Díky Bohu, že jsem dala výpověď!


Včera to byl týden, co si mě zavolala šéfová. Metriky a rozpoložení jasně naznačovaly, že je něco špatně. Abych pravdu řekla, tušila jsem, že je něco špatně dávno před tím, než mi to vmetly statistiky, ale hrdost mi nedovolila si to přiznat. Nechtěla jsem se vzdát, nechtěla jsem připustit, že bych odešla z jakéhokoliv jiného důvodu než z toho, že jsem svou pozici přerostla.

A tak jsem postupně dopustila, že jsem bez zjevných výsledků pracovala sedm dní v týdnu deset až dvanáct hodin denně. Dostala jsem se do začarovaného kruhu, kdy neodvádím svou práci dobře, protože nejsem odpočatá a odpočívat nemůžu, protože na to kvůli práci nemám čas. Postupně jsem začala mít problémy se spánkem, fungovala jsem jen na jakéhosi autopilota, začala kynout a než jsem se nadála, práce mi přestala cokoliv dávat, já už jí neměla co víc dát a vyhořela jsem.

Syndromem vyhoření bych to přímo nenazývala, leda by se dal aplikovat čistě jen na současnou pozici, pravdou však je, že mi dny přestaly dávat smysl. Přestala jsem psát cokoliv jiného než kampaně. Vozila jsem denně v batohu dvě knihy a za tři měsíce ani jednu z nich neotevřela. Jen jsem si v metru narazila sluchátka, zavřela oči a čekala, dokud nedojedu do centra. Zoufale jsem doufala, že se vedle mě neobjeví žádná stařenka dožadující se místa, protože většinu těch rán jsem se sotva plazila, často se mi točila hlava a napadalo mě, že jestli budu muset těch dvacet minut stát, tak sebou seknu.

Často jsem se vracela z práce vytočená. Mnohdy z banálních důvodů, které by mi dřív nestály ani za pozornost. Párkrát jsem si v kanclu pobrečela. Po tom, co ostatní odešli. Během chvilek v zasedačce, kam jsou utíkala pro trochu osobního prostoru a klidu. Jednou na terase. A přesto jsem o řešení jen přemýšlela, avšak nic neřešila. Věci, které se mi protivily, se začínaly hromadit, averze rostla a najednou jsem tam, kde jsem. Dokonce jsem kolikrát nemohla vystát ani sama sebe.

Než si mě šéfka zavolala, jako obvykle jsem tupě zírala do monitoru, automaticky něco vyplňovala do tabulek, ryze z nutnosti napsala nějaký text k produktu, pak ke kampani. Otráveně jsem ji seřadila a přála si být někde jinde. Už jsem pochybovala sama o sobě, svých schopnostech. Možná na tuhle práci nejsem dost dobrá. Proč to nedokážu rychleji? Proč dělám pořád něco špatně? Vnitřně jsem byla rozsekaná na kusy a můžu být zatraceně ráda, že mě okolnosti donutily aspoň občas tu práci hodit k ledu a zapomenout. Ale k tomu jsem se měla donutit sama. Postavit bariéru mezi prací a svým životem. Daleko dřív.

A potom přišel ten rozhovor. Apatii postupně přehlušilo vnitřní zoufalství a zase jsem brečela. Rozhovor měl proměnlivý průběh, ale když jsem měla říct, co dál, rozhodla jsem se to rozseknout. Něco ve mně se zatvrdilo a řeklo si, že už není cesty zpět. Teď nebo nikdy. 


"Nebudu slibovat něco, o čem sama nejsem přesvědčená, takže bude lepší, když skončím."

V tuto chvíli nechci analyzovat určité důvody, proč už mě práce začala vysloveně štvát, protože adekvátnost těchto dílčích situací dokážu objektivně zhodnotit až s odstupem. Ne teď, když mám před sebou otevřeného admina a musím dát dohromady další kvanta produktů. Avšak v ten moment, kdy rozhodnutí padlo, jsem cítila ten zlom. Nejprve mi to bylo líto a pociťovala jsem selhání, ale pak přišla úleva. Úleva jako blázen. Každá další slza už byla jen projevem potlačovaného stresu a beznaděje, které se ve mně za ty měsíce nashromáždily, ale nepochybovala jsem o správnosti svého rozhodnutí.

Od té chvíle jsem uronila slz ještě několik. Kvůli lidem, které jsem v kanclu poznala a jejichž existence je pro mě darem. Někteří z nich se mi dostali tak hluboko pod kůži, že se budu za každou cenu rvát o udržení kontaktu a pravidelná setkání. Někteří jsou pro mě obrovskými autoritami, vzory a oporami zároveň. Někteří jsou mi obojím.

Tato zkušenost mi také pomohla ujasnit si, že už nechci dělat výhradně eshopového copywritera, protože mi tato pozice nedává možnost růst, zdokonalovat se, vzdělávat se. Chci přijít do styku s různorodou klientelou, posouvat dál své osobní hranice. Práce mi pomohla postavit se na vlastní nohy a snad trochu jako člověk vyrůst. Zbavila mě strachu ze života, dodala mi odvahu jít bezhlavě za svými sny a přeměňovat je v cíle.

Jedním z dopadů mé výpovědi a rozhodnutí jít cestou volné nohy je také to, že jsem zřídila hned DVA Youtube kanály. Jeden s názvem ŽilaByla a podtitulem "Hlas reality", který má za úkol mapovat mou další cestu životem. Kosmetiku, módu ani jídlo tam nepotkáte, natož nějaká rádoby vtipná videa. Chci natáčet o životě, jaký je. Zdokumentovat první podnikatelské krůčky, někoho třeba nakopnout k vlastnímu businessu, jinému podat pomocnou ruku. Součástí mě jsou také zdravotní problémy a i jim bych chtěla věnovat nějaký prostor, protože se jedná o věci, o nichž se mlčí, sic by nemělo. A pokud to dotáhnu až na nomáda, tak se nebudu vyhýbat ani nějakým reportážím z cest.
Další kanál bude propojen s mou profesí, potažmo pak webem. Brzy začnu tvořit vzdělávací videa a ráda bych se touto cestou pomalu vyšplhala až mezi špičku v oboru. Ostatně pokud máte vědomosti předávat, musíte je nejprve sami nasát, takže mě to bude nutit ve zdokonalování svých dovedností napříč obory.

A teď konec okecávání, tady máte první video natočené velmi zčerstva minulou středu!


No comments:

Post a Comment