Wednesday, April 5, 2017

JEDEN KROK VZAD, DVA KROKY VPŘED

Byla to krize jako prase. Ale člověk se nesmí zastavit a truchlit nad minulostí. Musí pokrčit rameny, nasadit ironický škleb, pronést nějaký vtípek, který nikdo nechápe, a s chladnou hlavou čelit přítomnosti, budoucnosti. Nebo tak to aspoň dělám já.

WHATEVER.



Do Prahy se vrátilo slunce a při troše nadsázky si troufám tvrdit, že stejně tak do mého života. Poslední dobou jsem bojovala sama se sebou. Začalo to někdy na konci roku, kdy jsem se vracela z práce jako spráskaný pes. Zpětně si říkám, že jsem nebezpečně balancovala na prahu vyhoření. Pomoct mi mělo pár dní dovolené, ale jak se ukázalo, nezmohly nic, snad jen trochu navýšily produktivitu. Co se však nějaké vnitřní rovnováhy týče, ta zůstávala vychýlená. Proto jsem se rozhodla strávit polovinu dubna na Mallorce. Pořídila jsem si průvodce, hlídala letenky a nemohla se dočkat výplaty, abych je mohla zaplatit. Ruku v ruce s plánováním parné dovolené šlo plánování víkendu v Berlíně, kam zavítají v rámci své výroční tour Simple Plan. Upřímně mi takřka vehnalo slzy do očí, když mi kamarád po roce od našeho seznámení napsal, že plánují cestu k západním sousedům, a nabídl mi, ať jedu s nimi. Pořídila jsem si průvodce Berlínem a uvnitř se tetelila blahem.



Únor se chýlil ke konci. Kariérní krize sice nikoliv, ale vyhlídky na jaro mi vlévaly energii do žil. Nemohla jsem se dočkat. Na nátlak vlastního svědomí jsem se rozhodla navštívit po dvou měsících Moravu a strávit nějaký čas s rodinou. Vzala jsem si home office a těšila se na pár slunečních dní s blízkými. Tu sobotu ráno jsem se probudila do hřejivým světlem zalitého rána. Měla jsem za sebou jedenáctihodinový spánek a přesto jsem se cítila unavená. Ačkoliv jsem již několik dní pociťovala bolest hlavy a určitou slabost doprovázenou motáním hlavy, odmítala jsem strávit den v posteli. Sešla jsem tedy po schodech, usadila se do kuchyně, povídala si se ségrou, zavolala babičce a najednou jsem se probudila na zemi. Teda prý. 

Máma se nade mnou skláněla a uklidňovala mě. Prý abych vstávala opatrně, že jsem měla záchvat. Řeknu vám, nepamatuju si ani za mák, kde jsem ležela, jak jsem ležela, ale pamatuju si svou první větu: "Proč se to zase děje?" Oči mi zalily slzy. Zbytek mé pozemské existence byl nemilosrdně lapen panikou a hysterií. Asi vám to nedokážu dost dobře popsat, ale je to jednoduše takový reflex a myšlenky vám bez sebemenší racionality jednoduše lítají hlavou. Nějak jsem se dopravila do obýváku na gauč, máma mi okamžitě donesla vodu a jakmile opadl prvotní šok, ubezpečovala jsem ji, že jsem v pohodě.

Ono se mi totiž nějak podařilo ze židle spadnout na dlažbu do stabilizované polohy, aniž bych si způsobila jedinou oděrku, jedinou bouli. Nejspíš jsem mástr epileptik. Ale v životopise to údajně uvádět nemám, přitom mi to připadá jako super schopnost. A navíc! Ačkoliv jsem zrovna telefonovala svým ájfounem s babičkou (a připravila jí ranní přímý přenos, protože přesně po tom každá milující babička přesně touží), tak ten zůstal ležet na stole. Jasně, odpálila jsem židli, ale přece se takovou velkolepou show nebudu tajit, že jo.

Mé následné úvahy byly o tom, že musím dát výpověď a okamžitě se odstěhovat zpátky do Zlína (Je asi evidentní, kde je moje doma.). Že musím zrušit všechny cesty. Že se bojím být sama byť jen na pár minut. Jednoduše do nebe volající schíza. Po půlhodině jsem to konečně byla zase já. Relativně v klidu, ale došlo mi, že jsem si tuhle facku zasloužila. 

Tělo mi tím vyslalo jasný signál, že se dožaduje respektu. Za každou cenu.

A já se podle toho zařídila. Brala jsem to jako restart. Ano, cesty se zrušily. Následovalo brutální navýšení léků, kdy jsem deset dní fungovala prakticky buď zfetovaná, nebo s migrénou. Případně jsem spala. Taky jsem děkovala vesmíru za antidepresiva (Tento příběh zase někdy příště.), protože antiepileptika, jež beru, mají výbornou schopnost vás dostat na emoční dno, přivolat vám nechutné noční můry a spouštět vám panické ataky třikrát denně. Ale porvala jsem se s tím. A porvala jsem se s tím sama. Sama v bytě. Sama v Praze. Pochopila jsem, že mé problémy nejsou jen na papíře, nýbrž jsou skutečné a nesmím je ignorovat. Nenechat je přebírat kontrolu nad životem, nebát se jich, ale netvářit se, že nejsou.



O pět týdnů později jsem se vydala na dvacetikilometrovou procházku Prahou. Já, Nikon a parný první dubnový den. Fotila jsem jako splašená azuro nad sebou. Dala jsem si Angelato na Újezdu. Kafe na Náplavce. Vyšplhala jsem na Petřín a psala u Hladové zdi do deníku. Nostalgicky jsem vzpomínala na Břevnově. Najednou jsem se octla na Vyšehradě. Prošla jsem se letenským parkem. Omylem jsem našla Pidivadlo. Na ulici Milady Horákové mi začínalo být mdlo a začala jsem hledat cestu domů. Šla jsem a šla, až jsem dorazila na Vltavskou a nasedla na metro. 

Strávila jsem celý den sama s vědomím, že tohle jsem plánovala zažít s někým. Plánovala jsem romantický kýč pod petřínskou rozhlednou a u té Hladové zdi zamilovaný piknik. Kafování na Náplavce a krmení labutí. Střelecký ostrov procházet ruku v ruce. Ale v tu sobotu mi to bylo úplně jedno. Všechny tyto plány byly jen vzpomínkou, která mě provázela sotva pár sekund. Myslela jsem na jiné věci. Například jsem zas a znovu promýšlela koncept knihy, osu své kariéry, dokonce jsem si důkladně pnaplánovala byt, v němž chci žít. Ztrácela jsem se a zase nacházela. V ulicích i své vlastní mysli, ve své fantazii.

Život má jen takové limity, jaké mu sami dáme, jaké si vybereme. Mějte to na paměti. Uvědomte si, že ať se vám stane cokoliv, neznamená to, že si tu zkušenost máte omotat kolem nohy jako kouli a navždy ji vláčet s sebou, nechávat se jí stahovat ke dnu. Je jedno, jestli se jedná o falešná přátelství, nevěrné partnery či různá životní neštěstí. 


Nic z toho vám život nezničí, ten si můžete zničit jen sami rezignací na něj. A že se bojíte? Strach může být stejně tak nepřítel, jako nejspolehlivější spojenec.




Follow my blog with Bloglovin

5 comments:

  1. Desne bych na to chtela neco napsat, ale jsem naprosto speachless ...

    ReplyDelete
  2. Skvely clanek Adelko. Prave takovy, ktery jsem dneska k ranni kave velice nutne potrebovala precist. Dekuju :-* Miruš

    ReplyDelete
  3. Fotky z procházky jsem sledovala na instagramu a musím říct, že zrovna paráda, až mi bylo skoro líto, že jsem ten den byla mimo Prahu...

    Článek jsem přečetla jedním dechem a ted už pár vteřin.. minut.. přemýšlím, co ti k němu vlastně napsat... nějak mám pocit, že ho potřebuji okomentovat, dát ti zpětnou vazbu, ale... ale prostě asi nejsem schopná najít správná slova...

    ReplyDelete
  4. Teď jsem teda beze slov já! hned včera večer se na mě sesypaly zprávy na Facebooku a teď čtu ty reakce tady... Říkám jen WOW! Když jsem článek vypublikovala, spokojeně jsem si oddychla, že jsem upustila páru, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že to bude mít takovou odezvu. Moc děkuji!

    ReplyDelete
  5. Výborný článek, jsem ráda, že jsem si zas mohla od tebe něco přečíst. Jinak procházku chválím! Já chození miluju a taky se někdy vydám jen tak sama, jen s foťákem. Je to k nezaplacení! :)

    ReplyDelete