Tuesday, November 15, 2016

MILUJU HO

První kradmý pohled. První sympatie přerůstající v zalíbení. První skluz na společné vlně. První interní žertíky. První mravenčení v břiše. Zasněný výraz a potutelný úsměv. Okouzlení. Obdiv. A vtom to přijde. Zhluboka se nadechnete, odložíte brnění a na beton to víte. MILUJETE.


Milovat lze na tisíc způsobů. Milovat lze vášnivě. Oddaně. Hluboce. Mateřsky. Bláznivě. Sobecky. Trpělivě. Čistě. Nezištně. Toužebně. Tajně. Bezvýhradně. I destrukčně. Láska má tolik podob. Láska nás dokáže posílit. A také nás dokáže zadupat hluboko do země. Ale abych pravdu řekla, tak navzdory všem jejím úskalím a odvráceným stranám mince je láska tím jediným důvodem, proč ráno vstávám z postele. 


Dnes jsem jela metrem z práce a těsně před svou zastávkou jsem dočetla kapitolu. Obrátila jsem stránku a na jejím rubu stál černě na bílém název dalšího úseku. "Miluju ho..." Doposud nemám tušení, o čem se v tomto partu jedná, hodlám to zjistit až zítra ráno cestou do práce, ale ten nápis se mi vkradl do hlavy a nutil ji myslet, přemýšlet, dumat. Kdy naposledy jsem řekla "Miluju ho."? Koho miluju? Co miluju? Proč miluju? Jaký význam vůbec pro mě to slůvko má?

Když jsem chodila do školky, měla jsem za to, že milovat se mohou jen kluci a holky. Ti velcí, co se drží za ruce, dávají si pusinky a potom mají svatbu. A jako správná malá holčička jsem samozřejmě taky milovala kluka. Jmenoval se Míša, nosil brejličky a chodil do stejného oddělení. Dnes je šťastně ženatý, ale víc o něm nevím. Tenkrát pro mě milování představovalo vrcholnou formu zalíbení. Milovala jsem jednoduše toho, kdo vypadal nejvíc jako princ z pohádky. Mě taky dva chlapečci milovali. V tomto věku měly blondýnky zkrátka navrch. K radosti brunetek a rusovlásek tuto výsadu ztrácíme s prvním splašeným hormonem.

Na základní škole jsem zjistila, že milovat neznamená jen obdivovat zpovzdálí, že záleží i na vzájemném souladu a porozumění. Ale už tenkrát jsem byla stydlivka (beze změny), takže kdykoliv jsem se do někoho zamilovala, zapírala jsem to a tajila. Lásku jsem již v tak raném věku považovala za klenot a destrukční nástroj, pokud se dostane do rukou špatného člověka. Rovněž jsem poznala nový druh lásky - lásky ke zvířeti. K tvorovi, který na vás bezvýhradně závisí, který žije jen pro vás. Tato láska se jmenuje Betynka a za týden by oslavila 16. narozeniny...

Na střední škole mi láska ukázala svou odvrácenou stránku. Šimrání v břiše a nekonečné myšlenky o JEHO slovech, úsměvu a zprávách se měnily ve zklamání, pochyby sama o sobě a vše vedlo ke komplexu méněcennosti. Řeknu vám, že vysoké dlouhonohé brunety s vosím pasem a příležitostným angažováním se v modelingu mu po chuti nejsou dodnes. Poznala jsem však lásku opětovanou, zločiny z vášně. Vášeň samotnou. Zjistila jsem, jaké to je, když žijete jeden pro druhého. Poznala jsem hloubku lásky. 

Na vysoké škole jsem poznala lásku ke kořenům. K lidem, kteří sice nejsou součástí přítomnosti, ale stále je nosíte v srdci, myslíte na ně a dáváte jim najevo, že na ně nezapomínáte. Mou první minulou láskou je můj první skutečný kluk. Naše cesty se rozešly již dávno a veškerá romance pominula, ale pouto jsme nezpřetrhali. Je to člověk, pro kterého se často měním v rejpavou mrchu prskající kyselinu, pokud se na něm někdo dopouští podrazů. A není jediným takovým člověkem.

Dále mě vysoká škola seznámila s láskou bojovnou, která se nevzdává. S láskou oddanou, v jejímž jméně bych rozdala klidně celý svůj majetek i duši, bylo-li by to třeba. S láskou zoufalou, která rozdrtí vaše srdce. A s láskou destrukční, která ničí vás samotné.

Ale až když jsem se postavila na vlastní nohy, uvědomila jsem si skutečnou lásku. Lásku své rodiny, která mne provázela na cestách životem. Lásku mateřskou, kvůli které se vedly letité spory a boje. Lásku pravých přátel, kteří jsou tu pro vás ve dvě v noci opilí i střízliví, v dobrém i ve zlém. Dlouho jsem vedla jen povrchní přátelství, ale jsem si jistá, že během posledních let jsem našla skutečné skvosty.

Třeba takový Filip. Začalo to jako pozdravy na chodbě na kolejích a pár zpráv na Facebooku. O tři roky později na mě v půl druhé v noci čekal uprostřed Zlína, protože mi bylo špatně a bála jsem se. Potom je tu Sabina. Každým coulem inspirativní osobnost, která mě naučila, jak vypadá oddané přátelství, kdy sice připustíte, že váš kamarád ne vše učinil správně, ale vždy a bezpodmínečně stojíte na jeho straně. A nakonec Michaela. Mé záchranné lano, vrba, soulmate. Člověk, který mi jezdí no nemocnice vyzvedávat recepty na léky, trpělivě naslouchá všem mým zcestným žvástům a dodává mi sílu i odvahu. Zmínit bych mohla asi lidí víc, ale tito tři jsou ti, na které si vzpomenu každý den. Jsou to lidé, které miluji z celého srdce.

Nejdůležitější ze všech lásek jsem našla nedávno. Čistou a průzračnou. Lásku, která dává i bere stejnou měrou. Lásku, která dělá z každého dne pohár ryzího štěstí. Je to láska k životu. K takovému, jaký je. Lásku ke všemu, co přichází. Takže pokud jsem to už dlouho neřekla, říkám to nyní.

Miluji ho. Miluji život.

2 comments:

  1. Nádhernej článek :) můžu říct jen to že 'ho miluju' :)

    ReplyDelete
    Replies
    1. Moc děkuji, Darinko!* Těžko uvěřit, že se za mnou po všech těch letech stále vracíš a že ti svými články mám co nabídnout. Je to pro mě ohromná čest. <3

      Delete