Sunday, August 21, 2016

O CESTÁCH A NAPLNĚNÍ

Jsou dvě věci, které mi utkvěly v paměti a vybavím si je vždy, když pomyslím na jakékoliv kouzelné a tristně imaginární "až". První je citát, kterému jsem dlouhá léta nerozuměla, druhou je pak vzpomínka na návštěvu muzea voskových figurín v Londýně. 



"Štěstí není cílová stanice, jsou to ty koleje končící v nedohlednu."

Tento citát kdysi běžel jako upoutávka na Pojišťovnu štěstí. Celé roky jsem nad ním přemýšlela a neustále polemizovala o jeho významu. Jak jako koleje končící v nedohlednu? Vždyť životním cílem je štěstí, čili ta stanice. V té době jsem žila teenage komediemi, které ve mně živily představu, jak jednoho dne nějaký děsný samec zbystří mou uhrančivou krásu skrývající se do té doby pod slupkou neoblíbené holky, jak ze mě tento chlap učiní Miss popularita a jak se následně budu hřát na výsluní až do konce svých dní. Ale to jsem si rovněž myslela, že když na sobě trochu zapracuju, budu se moct živit vzhledem či zpěvem. Pokud jste mě někdy viděli zblízka/ bez make-upu nebo mě slyšeli zpívat, jistě chápete, jak absurdní tyto představy byly.

A tak roky plynuly. Průběžně jsem se transformovala z naivky v nevraživou krávu, zapšklou bestii, sluníčkářku, nijakou, ale děsně zamilovanou vysokoškolačku, přes deprimovaného psychopata až to skončilo tady. U člověka, který stále míří velmi vysoko, avšak klade si cíle dosažitelné, smysluplné a troufám si tvrdit, že cíle s vyšším posláním. U člověka srozuměným se svým životem. U člověka, který je ochoten se s tím komplikovaným osudem rvát. U člověka, který pochopil, co ten citát vlastně říká.

V sedmé třídě jsem vyjela do Anglie. Procvičit si jazyk, trochu se porozhlédnout po jedné z nejkrásnějších zemí světa, nechat se okouzlit. Pokud jste Anglii navštívili, víte dobře, o čem mluvím. Jednoho dne jsme měli na plánu prohlídku muzea voskových figurín. Úmyslně sem nepíši přesný název, protože jsem si jistá, že bych jej napsala špatně. A googlit se mi taky moc nechce. Nedávno jsem z této prohlídky našla vstupenku a vzpomínky neklamaly, vážně to bylo absurdně drahé. Ale tenkrát jsem se na to těšila jako na Vánoce. Když jsem tam konečně byla, hrozně jsem všechno chtěla rychle vidět. Chtěla jsem rychle vidět ty největší hvězdy. Rychle, rychle, rychle.

Najednou se stalo, že jsem expozicí prolétla jako kulový blesk a vlastně jsem z toho vůbec nic neměla. Žádné fotky, žádný zážitek, spoustu jsem toho přehlédla a nakonec jsem víc jak hodinu čekala před muzeem, než dorazil zbytek výpravy. Myslím, že tento zážitek dokonale vystihuje podstatu sdělení, jenž se nám snaží onen citát doručit.

Často si myslíme, že je štěstí cíl. Že dosáhneme vrcholu a už to tak bude navždy. To je ovšem obrovská mýlka. Jednak je život jako dlouhá chodba plná dveří. Projdete jedněmi a už jsou před vámi další. A pokud se dostanete k těm posledním, nečeká za nimi duha a jednorožci, ale je to zkrátka konec. Stojíte před nic neříkající tmou a ohlédnete se. Nemůžete se vrátit, předchozí dveře jsou už zavřené. Teď litujete. Tak rádi byste si prohlédli všechny ty obrazy na stěnách, kolem nichž jste procházeli. Chtěli byste blíže prozkoumat propracovaný vzor na tapetách. Chtěli byste si ještě jednou vychutnat měkoučký koberec, po němž jste se procházeli. Ale to už nemůžete. Přesně takhle skončí všichni, kdo se neustále za něčím ženou.

Z nějakého důvodu máme pocit, že nás magické sliby začínající na "až" motivují. Ale žádné "až" není. Je jen "teď a tady". 

Každému z nás by měl stačit jeden cíl - žít tak, abychom věděli, že jsme nežili nadarmo. Už jsem o tom trochu mluvila v tomto článku, ale ochotně to zopakuji. Skutečný úspěch vnímám jako něco, co tady zůstane po nás. Bude to znít jako výňatek z náborového letáčku do nějaké sekty, ale měli bychom jednat ve jménu vyššího dobra. Už mě unavuje, jak se lidé předhání v tom, kdo si víc nahrabe, kdo bude mít víc rtěnek, kdo byl na dražší dovolené (A taky mě otravuje ten spam s hashtagy #fitness a #fitgirl, ale na toto téma budu ironická jindy.). Upřímně mi řekněte, k čemu to je?

Nebudu se tvářit, že každý víkend trávím ve vývařovně pro bezdomovce. Sem jsem se ještě nedostala. Mé dny vypadají tak, že jdu ráno do práce, odpoledne sebou plácnu na postel, chvíli se učím, chvíli si hraji s králíkem a jdu spát, ale přesto se snažím dávat každému dni smysl. Chodím na fóra pro lidi s problémy, jimiž jsem si sama prošla, a snažím se s nimi mluvit, protože kolikrát přesně tohle potřebují. Dávám dohromady projekt, který by se měl stát prvním krokem k tomu něčemu velkému, co po sobě chci zanechat (Ono to něco má i své pojmenování, ale dokud nebude ruka v rukávě, nechci o tom příliš mluvit.).

Už nikdy nechci usínat s myšlenkami na to, co všechno bych si potřebovala koupit. Už nikdy nechci marnit dny v obchoďácích. Už nikdy se nechci cítit horší jen proto, že mám málo peněz nebo staré oblečení či telefon. Díky tomuto přesvědčení jsem se naučila užívat si každičký den, mít radost z každé dobře odvedené práce, z mailu, kde mi kolegyně poděkují za maličkost, ze setkání s mazlivou kočkou, z toho, že mi Peggy usne v náručí. Naučila jsem se být šťastná jen z toho, že jsem. Také mám starosti, také mám problémy, jsem stále jen člověk, jsem jednou z vás obyčejných smrtelníků, kteří nakupují potraviny v akci a půlku výplaty jim sežere nájem, ale i tak je to skvělý.

Takže vás prosím o následující. Užívejte si ty koleje končící v nekonečnu, protože nikdy nevíte, která výhybka byla tou poslední. Nemyslete na to, co musíte, čeho musíte dosáhnout, co musíte mít, co od vás kdo očekává. Dejte jen každému dni smysl tím, že uděláte něco pro druhé. A nezapomeňte si každý z těch dnů užívat. 


Nežijte nadarmo. Tím dáte smysl mému dnešku.

1 comment:

  1. Hezký článek :)Líbí se mi, jak zvýrazňuješ tučně některé části :)

    ReplyDelete