Friday, July 22, 2016

JAK ZTRATIT KLUKA I KALHOTKY ZA 24 HODIN

Láska na dálku fakt není jednoduchá a když se pro ni jednou rozhodnete, podstupujete automaticky jasné riziko. Ačkoliv to nikdo neřekne nahlas, všude číhá hrozba. Ale to, co potkalo mě... To se skutečně očekávat nedalo. Nechť je vám můj příběh poučením.


Domluvili jsme se, že se budeme vídat co dva týdny. Kupodivu nám to tak nějak samo vycházelo, aniž bychom na tomto pravidle lpěli. A tento víkend tomu nebylo jinak. Dokonce jsem si říkala, jak je ten vztah na dálku vlastně fajn, protože když jsme spolu, jsme opravdu spolu, ne jen vedle sebe. Ale příběh posledního víkendu byl pořádným očistcem.

Přijel ve čtvrtek večer. Vyzvedl mě v práci, protože jsem se rozhodla z první výplaty pořídit svému chlupáčovi pořádnou prostornou klec. Jenže tato "pořádná prostorná klec" by byla svými rozměry pohodlná při spaní i mně, takže jsem ji logicky musela odvézt taxíkem. Nedostatečně velkým kufrem vozu, jenž nás měl přepravit na druhou stranu Vltavy, to začalo.


A KDE BYLI STRÁŽNÍ ANDĚLÉ?

Na pátek jsme si naplánovali lov na plavky, muž jednu obchodní schůzku, Angelato a lov na zverimexy, abychom doplnili základní zásoby pro mou příšerku. Představa dne v zajetí plážového oděvu mě nikterak nenaplňovala blaženými pocity. Pohled do zrcadla na mé tělo v těch dvou kusech látky je pro mě neskutečně pokořující. Nějakými svými proporcemi se příliš nezaobírám, ale plavky jsou mi jednoduše odporné. Před barák by člověk ve spodním prádle taky nešel, tak proč v plavkách zakrývajících stejné množství kůže? Brrr... Ale on chtěl jít do Aquapalace a já neměla to srdce mu vodní radovánky upřít. 

Takže jsme si dali lahodnou zmrzlinu na Rytířské a zamířili na Smíchov. Osaměle jsem bloudila obchody a přála si umřít. Titěrné bikinky v neonových odstínech. Příšerné vzory. Nevkus. KRAJKA?! Ocitla jsem se v pekle. Obchody jsem opouštěla vždy znechucená. Buď designem, nebo cenou. Někdy obojím. Pokud jsem našla vhodný kus, obvykle chyběl druhý díl. Nakonec jsem skončila v Lindexu s něčím, co se asi inspirovalo v pralese. Brčálově zelený komplet jsem zatáhla do kabinky a se sebezapřením jej na sebe navlékla. Líbily se mi detaily spodního dílu, který se (světe, div se) nezavazoval na bocích, svými rozměry nepůsobil lacině a nakonec jsem si řekla, že to sice není černá, zároveň to však může být příjemná změna. Horní díl ovšem spustil naprosté zoufalství. Zkusila jsem si čtyři velikosti. Bez ohledu na velikost košíčků, bez ohledu na velikost obvodu, ani jeden mi neseděl. Nakonec jsem zvolila ten nejméně nepříjemný a poníženě se odloudala k pokladně. 

Bylo to za mnou, ale nabídka konfekce opět dostála pravidlu, že na mém těle vypadají plavky zkrátka trapně. 

Když jsme se s mužem konečně zase sešli, měla jsem slzy v očích. Vážně vám nedokážu popsat ten pocit. Je to jako když má někdo arachnofobii a musí se dotknout obří chlupaté tarantule. Tak moc koupací oděv nesnáším. Brzy jsem se oklepala, zahnala chmury mraženým jogurtem se spoustou ovoce a vydali jsme se hledat point, odkud se dopravíme domů. Spontánně jsem boyfrienda zatáhla do autobusu a doteď nechápu, že jsme neskončili v nějaké horní dolní, nýbrž u vlezu do stanice Anděl.

Slyšela jsem metro. Těch pár týdnů mi vybudovalo jakýsi šestý smysl a ve většině případů zkrátka poznám, kdy je potřeba pohnout zadkem. Ne že bych nějak prožívala čekání, ale nesnáším ty shluky lidí. Proto tak ráda vybíhám a sbíhám eskalátory. Potřebuju životní prostor. Takže pokud mě někde potkáte s výrazem naznačujícím, že bych všechny kolem sebe nejradši nakopala do zadku, nevšímejte si toho. Nic takového si nemyslím, jen se zoufale snažím najít svobodu. Do jednoho takového úprku jsem se pustila i se svým milým.

Sbíhali jsme eskalátor motivováni vidinou otevřených dveří metra. Ještě dva metry. Ohlédla jsem se, muž mi byl v patách. Skočili jsme dovnitř a dveře se zaklaply. S úsměvem jsem se otočila, abych si rýpla, že mu trochu pohybu neuškodí. Když jsem viděla tu scénu, začala jsem se tlemit. Každý jsme stáli na jiné straně dveří. Podlaha pode mnou se pohnula. Hned jsem sáhla do telefonu, abych mu napsala smsku, že čekám na další zastávce. Vytáhla jsem jej. Ale nebyl to můj telefon. Tenhle byl JEHO. Úsměv mě přešel. Vzpomněla jsem si, že si jej dal ke mně, aby si jej nabil přes powerbank. 

V každém případě jsem na další zastávce skutečně vystoupila a sedla si hned k tunelu, aby mě viděl každý cestující přijíždějící následujícím vlakem. Dalším spojem však nedorazil, a tak jsem v poslední vteřině vběhla do metra jedoucího opačným směrem. V původní destinaci jsem jej nenašla. Sakra, sakra, sakra. Dobře, tak asi odjel dalším, když jsem se hned nevrátila a teď na mě čeká tam. Zoufale jsem se snažila zachovat klid a křečovitě jsem svírala jeho telefon, kdyby na něj zavolal.

Ale on nezavolal. Kolečko mezi dvěma zastávkami jsem udělala ještě dvakrát. Jednou jsem dokonce muže zahlédla a po následující dvě zastávky jsem proběhla vagóny za sebou, do nichž by mohl nastoupit. Jenže se mi zase ztratil v davu. Dojela jsem dokonce až do Palladia, kam jsme měli namířeno. Tam jsem setrvala nějakou dobu. Marně. Jednou jsem špatně nasedla a skončila na úplně opačné straně. Začínala jsem být zoufalá. A jen díky tomu jsem si vzpomněla na základní poučku pravící, že když se ztratíte, VRAŤTE SE NA MÍSTO, KDE JSTE BYLI S DRUHOU OSOBOU/SKUPINOU NAPOSLEDY. Takže jsem místo toho jako kretén lítala tam a zpátky po trati linky B. Našli jsme se po čtyřiceti neuvěřitelně dlouhých minutách. Tím však víkend nekončil.

KDO MI UKRADL ČERVENÉ KALHOTKY?!

Plán na sobotu? Aquapalace! Naivně jsme si mysleli, že se tato destinace spadá do tarifu platícího ve městě. Novinka - NESPADÁ. O tom nás velmi nevybíravým způsobem informoval jeden krajně na facku příjemný autobusák, ale nic jsme si z toho nedělali, přece si nenecháme jedním blbcem zkazit den.

Na pokladně nás slečna informovala o systému komplexu a už jsme si to namířili ke skříňce. Cestou jsme se zastavili u sejfu, kam jsme si uložili hodnotnější majetek. Oblečení pak přišlo do skříňky a hurá k vodě! "Podíval ses, jaké máme číslo?" Protože já ne. "Tys fakt ještě nikde nebyla, co? Podíváme se venku." Ok, budu mu věřit, řekla jsem si. Když jsme tedy vyšli ven, přiložili jsme čip ke čtečce, kde nám naskočilo číslo 231. Číslo jsem si zapamatovala, spokojená, že jej znám, protože kdyby se situace předchozího dne opakovala, věděla jsem, kam se jít postavit. Následovala část vodních radovánek.

Při pohledu na pár příliš sebevědomých mladých dam v ultra mini bikinkách na špagátcích jsem si gratulovala k výběru plavek. Jako andílek Victoria's Secret jsem sice nevypadala (NIKDY), ale aspoň jsem si zachovala jakousi důstojnost. Vzápětí mě koupací oděv přestal zajímat, přestala jsem závidět Arabkám v koupacích kompletech, v nichž nebylo takřka nic poznat, a doslova jsem se ponořila do víru zábavy. Nejvíc jsme se nasmáli na divoké řece. Ta nás fakt bavila a byla to jedna z atrakcí, na které jsem se nebála jít. Možná jsem měla, ale v tu chvíli mi to nepřipadalo nijak riskantní. Opakovaně jsem se na skluzavce topila, bolestivě narážela do stěn koryta, srážela lidi, kteří se cestou dolů někde zasekli, občas někdo sejmul mě. Ale všichni jsme se na sebe usmívali, protože jsme věděli, že to není schválně, zkrátka nebylo jak zabrzdit. Na jednoho mladého muže jsem dva metry předem volala: "Pardon, pardon, PARDON!"

Asi po hodině jsme se rozhodli zajít se napít. Minerálku jsme měli ve skříňce, což mi přišlo vhod, protože jsem se chtěla zajít mrknout na věci do sejfu. Na rozcestí jsme se rozdělili s tím, že si muž odskočí a potom se sejdeme na tomtéž místě. Když jsem se ale vrátila, on tam nebyl. Oběhla jsem šatnu kolem dokola a najednou jsem ho našla.

Vypadal vážně. "Kde jsi byl? Měli jsme se sejít-" "Vykradli nás." Myslela jsem, že si dělá srandu. Nedělal.

Došli jsme zpět ke skříňkám a vážně. Číslo 231 mělo vypáčený zámek a bylo prázdné jako má hlava při státnicích (Tohle přirovnání jsem si nemohla odpustit.). "Je to naše skříňka?" Otázala jsem se zaraženě. "Jo, zkoušel jsem i další, dvakrát jsem to byl kontrolovat." Točila se mi hlava. Samozřejmě jsme tam neměli nic cenného, jen oblečení a pití, ale šokovalo mě to. Který úchyl ukradl naše oblečení?

Napadalo mě, na co dotyčnému ty věci asi budou a co s nimi chce dělat. Udělalo se mi špatně. Mezi tím jsme skutečnost nahlásili. Na pokladně nám překontrolovali číslo, zda se nejedná o omyl. Pro jistotu to zkontrolovali několikrát. Následně s námi šla nejspíš vedoucí do šaten, aby se přesvědčila. Pak se šla podívat do ztrát a nálezů, zda tam dotyčný věci neodhodil. Následně dorazil manažer a nějaký další muž. V tu chvíli už jsem se smiřovala s představou, jak v látkových pantoflích a županu zakoupeném v areálu jedeme napříč Prahou domů.

Ještě jsem znovu zaběhla zkontrolovat věci do sejfu, protože jsem si nebyla jistá, jestli jsem v tašce ve skříňce nenechala klíče. To by byl problém. Naštěstí jsem je našla v sejfu. Když jsem se vrátila, manažer obcházel skříňky, jednu po druhé je otvíral a boyfrienda se ptal, zda se uvnitř nachází naše věci. "Ne....ne....ne....N- Ano, to je naše!" Nemohla jsem uvěřit svým očím, když jsem před sebou spatřila naše věci. Najednou mi ty obyčejné džíny, levné tenisky a tričko poděděné po mámě i lehce obnošená taška s Marilyn připadaly jako to nejcennější, co jsem kdy vlastnila. Pokorně jsme se omluvili za poplach. Také ona slečna, co s námi záležitost řešila, se mužům omlouvala a zopakovala, že jsme to skutečně několikrát kontrolovali a pokaždé se zobrazilo číslo 231. Ach ta náhlá úleva.

O pár minut později už jsme se tlemili jako malé děti. Víte, jedna věc je ztratit dospělého člověka v metru. Druhá to, že nám systém ukáže špatné číslo. I to se však může stát a dá se to pochopit. Ale aby nám systém ukázal číslo té jediné vypáčené skříňky?! Tak tohle hlava nebrala. To se opravdu může stát jen nám dvěma.

Takže si říkám, že ten vztah na dálku vlastně není pro dobro nás dvou, jsem si ovšem jistá, že je to pro dobro celého širého vesmíru. Naše spojení totiž předznamenává možnou apokalypsu.

2 comments:

  1. Tak to jsem se opravdu pobavila. :D No jo, stane se, některé dny jsou holt nepochopitelné, ale člověk se aspoň pobaví, když na to pak zpětně vzpomene. :D

    ReplyDelete
  2. Tak takhle jsem se nepobavila dlouho! Děkuju! :D

    Gabux

    ReplyDelete