Saturday, June 18, 2016

TAM, KDE TO KONČÍ, TO ZAČÍNÁ

Po více jak měsíci jsem otevřela Bloggera. Myšlenku jsem nosila v hlavě delší dobu, ale já čekala na konec tohoto týdne. Na konec týdne, kterým jedna velká etapa končí a jiná začíná. A hned na úvod potvrdím informaci, která je už však oku bystrého pozorovatele známá tři týdny. DÁVÁM TI SBOHEM, MĚSTO BAŤOVO, A ZAČÍNÁM ZNOVU V METROPOLI STOVĚŽATÉ.


Když jsem psala poslední článek, seděla jsem ve svém pokoji v našem baťovském čtvrtdomku a vstřebávala všechny ty emoce, které se do mě vlily v Riegrových sadech. Už tenkrát jsem cítila, že se něco blíží, ale abych pravdu řekla, nikdy by mě nenapadlo, že o dva týdny později nasednu se svou sestřenicí do auta, naložíme narvaný kufr spolu s taškou přes rameno a že se takřka ze dne na den přestěhuji. Že se ze dne na den vzdám svého života ve Zlíně. Že dám všanc dvouletý vztah. Že vlítnu do neznáma. Nenapadlo by mě, že jsem na to zralá. Nenapadlo by mě, že jsem toho schopná. Nenapadlo by mě, že jsem na to dost... odvážná.


Víte, když mi bylo čerstvě náct, považovala jsem Prahu za něco jako odrazový můstek do velkého světa. Za jedinou variantu života, pokud budu muset zůstat v této zemi, zkrátka všechno kromě Prahy byl děsnej vopruz. Ale pak jsem dospívala a zjistila (nebo si to aspoň myslela), že vody velkoměsta nejsou úplně můj šálek čaje. Jenže potom se začal blížit můj konec vysokoškolského života, na navazující studium jsem prozatím zanevřela, a tak jsem se musela pustit do hledání zaměstnání. 

Do Prahy putoval jeden jediný životopis. V průběhu přijímacího řízení jsem získala ještě jednu práci. Ze začátku jsem z ní byla vážně nadšená, ale po prvním dni mi něco nesedělo. Nebylo to nic konkrétního. Tedy až na jisté zastaralé metody, k nimž jsem se však neodvažovala nahlas vyjadřovat. Přeci jen tohle byla v oboru žabař. Ale nebýt toho, jak nesvá jsem si tam připadala, nerozhodla bych se pražskou záležitost dotáhnout až do konce.

Den po pohovoru už mi z práce volali a psali (protože jsem díky dvanáctihodinovému kómatu nebyla schopná hovor zvednout), že jsem byla přijata. Šokovaně jsem zírala na mail. Nemohla jsem tomu uvěřit. Chvíli na to jsem měla už vyřešené i  bydlení a za dva týdny se stěhovala.

První dva dny byly náročné. Hlavně psychicky. Měla jsem okamžiky, kdy jsem chtěla jet domů, připadala jsem si naprosto ztracená. Pak jsem ale nastoupila do práce a najednou bylo vše fajn. Měla jsem sice těsně před státnicemi, ještě stále se potýkám s různými zdravotními problémy, práce mi však pomohla to vše ustát.


Pokud jde o státnice, tak ty jsem neudělala...

Dlouho jsem se udržovala v pohodě a hodně tomu napomohli mí zlínští přátelé, s nimiž jsem se učila. Navzájem jsme se podporovali a drželi se nad vodou, za což jim patří můj obrovský dík. Nějaká depka na mě dopadla až v pondělí. V úterý, v den D jsem byla vyklepaná jak ratlík. Při cestě do školy jsem se trochu motala. Před obhajobou jsem se málem pozvracela. Obhajoba samotná proběhla úplně v pohodě, dokonce jsem všechny až na předsedu naučila nové slovíčko. To rozesmálo i mě. Po pěti hodinách čekání přišla na řadu zkouška.

Když se na to dívám zpětně, ničeho nelituji. Připravená jsem byla. Tedy aspoň na otázky. Krajně jsem podcenila faktor stresu. Když jsem si vytáhla otázky, zaradovala jsem se, lépe jsem snad ani táhnout nemohla. Jenže jsem najednou vypustila vše ostatní a když se mě komise začala ptát, nebyla jsem schopná propojovat informace. Jakoby se celý vesmír smrštil jen na konkrétní podotázky a nic ostatní neexistovala. Shořela jsem jako papír.

Místnost jsem opouštěla v slzách, naprostém vyčerpání a vzteku. Skutečnost, že nemám titul mě trápí ze všeho nejméně. Mě mrzí, že jsem měla prostě jen okno. Tento postoj se vám nemusí líbit a věřte, že spoustě lidem kolem mě se nelíbí. Musím však přiznat, že až díky tomuto zakopnutí jsem si uvědomila, že se neustále snažím jen splnit nějaká očekávání a že si mnozí neuvědomují, že nejsem robot. Není automatické, že všechno zvládnu. Stejně tak by se někteří měli smířit s tím, že se nikdy nebudu živit intelektuální prací, nýbrž kreativou.

Tenhle příběh má ve finále však docela vtipný závěr. Dvě hodiny mezi zkouškou a vyhlášením si moc nepamatuji. Byla jsem naprosto mimo a až ve čtvrtek ráno jsem se dozvěděla, že tam byl můj kamarád. Takže není divu, že jsem se pohybovala jen velmi nejistým krokem. Při vyhlašování jsem cítila, jak se trochu kymácím. Ve chvíli, kdy na mě mluvila jedna z vyučujících, musela jsem se už přichytit zdi za sebou. Stále jsem věřila, že to ustojím. Začali jsme se rozcházet. Jeden krok, druhý krok... A najednou jsem šla k zemi.

Naneštěstí při plném vědomí, takže jsem ještě slyšela polekaný výkřik spolužačky a zahlédla, jak se mi vyhrnula sukně. Až příliš vysoko. Den předtím jsem zjistila, že nemám své černé punčochy, tak jsem si koupila nové. To, že mají podvazkový vzor, jsem objevila těsně před odchodem onoho rána. Takže jsem toho nakonec ukázala komisi i všem ostatním přítomným mnohem víc, než jsem zamýšlela. Příště si vezmu hezčí spodní prádlo.

Teď už se všemu vážně jen směji a odmítám se cítit špatně kvůli nějaké zkoušce. Ve studovaném odvětví pokračovat neplánuji, práci v marketingu mám i bez školy. Nebude ze mě právník, lékař ani žádný jiný ušlechtilý profesionál. Hodlám se realizovat v odvětví, které se vyvíjí ze dne na den a kde záleží na ryzích schopnostech. Takže mi řekněte jediný důvod, proč bych neměla mít klidné spaní a užírat se. Mou momentální prioritou je získat vnitřní rovnováhu a začít trochu myslet sama na sebe.

Musím říct, že co jsem se přestala považovat za blogerku a používám raději označení příležitostný pisálek, jsem přehodnotila svůj žebříček hodnot. Přehodnotila jsem život jako takový. A v tu chvíli se ten život začal měnit. Ležím teď na gauči, na němž už tři týdny bydlím, odpočívám a zároveň vím, že si vychutnávám život plnými doušky. Konečně je mi zase fajn a zvládám fungovat sama za sebe. Být sama.

A tohle nastavení si už nenechám nikým vzít. Ať už jde o kohokoliv.

8 comments:

  1. Jeee myslela jsem si to. Budeme se moct konecne sejiiiit, kdyz jsi tak blizkoucko <3

    ReplyDelete
    Replies
    1. No rozhodně, stačí se ozvat a domluvíme se! ;)

      Delete
    2. Super tesim se <3 a z ty skoly si nic nedelej, titul sem titul tam, k cemu to vlastne je, clovek muze bejt stastnej i bez toho :)

      Delete
    3. Já jsem s tím úplně v pohodě, to mi věř. Chápu, že jsou lidé, kteří by ode mě viděli raději jinou reakci, ale k čemu by mi bylo topit se tři měsíce v depresích, nervech a slzách kvůli škole? Beru to jako další životní zkušenost a lekci, do jisté míry je to i součást sebepoznání, protože jsem vážně netušila, že jsem schopná mít najednou takový okno. Příště si navařím termosku čaje na zklidnění, jakmile si přestěhuju podložku, vrhnu se na jógu a všechno bude v klidu. Kdybych vyhořela na nedostatku vědomostí, měla bych si co vyčítat, ale takhle? Prostě blbej den a pojďme se smát vyhrnuté sukni. :D

      Delete
  2. Škola není všechno, nejdůležitější prostě je, aby byl člověk spokojený a to u tebe vypadá fakt na dobré cestě. :) Tak přeju hodně a hodně štěstí a doufám, že i tak tě někdy ještě ve Zlíně potkám! ;) Jinak já výšku ukončila hned po prvním semestru v prváku, takže máš u mě i tak velký obdiv. :D Ale spokojená jsem taky. :)

    ReplyDelete
    Replies
    1. Neboj se nic, mám v plánu se tam tak jednou měsíčně vyskytnout. :))

      Delete
  3. Upřímně si myslím, že vysoká škola je hodně přeceňována.... titul u jména sice vypadá hezky, ale kolikrát je to jediné, co si spousta lidí z VŠ odnáší...

    Jinak jsem moc ráda, že se stěhuješ a snad se tu někdy potkáme :)

    ReplyDelete
    Replies
    1. Však můžeme dát kdykoliv kafčo! Hoď mi zprávu a někam zajdeme, není problém. ;)

      Delete