Friday, June 24, 2016

KDO VYPUSTIL ADÉLU VEN?

Už včera ráno mi bylo jasné, že jsem v jakémsi životu (a důstojnosti) nebezpečném deliriu, až dnes jsem však zjistila, jak moc nebezpečný ten stav byl. Ne, nebojte se, neskončila jsem zase v nemocnici (ač kdyby mě vykopli, asi by mi pár mediků přišlo vhod), tohle bude velmi veselé a velmi trapné čtení. Připoutejte se, na Moravu vyjíždíme právě TEĎ!



Můj plán na tento víkend? Hluboce vzrušující, pochopitelně. Mé dny ve Zlíně byly definitivně sečteny, a tak jsem vyrazila na cestu napříč republikou, abych si sbalila všechny své zbývající hmotné statky, jež po mně v malém baťovském čtvrtdomku zůstaly. A že jich není málo. Abych se však na lov svých věcí mohla vydat, bylo nezbytné se nějak dopravit, že.

Zarezervovat si jízdenku v Regiu zvládne průměrně inteligentní opice. 

Nikoliv však blondýna typu Gemini. Zvláště pak, pokud se probudí do letního pařáku, kdy se s ní točí celý svět a dobývá se na ni migréna jako prase. To potom tento prototyp ďáblova sémě sotva zvládá home office, natož pak tak náročný úkon, jakým je rezervace jízdenky na další den. Nakonec to ale nějak zvládla a v osm večer se uložila k desítihodinovému kómatu ve víře, že se ráno probudí jako krásná princezna.

Princezna se z ní přes noc nestala, do práce jela 40 minut (oproti tradičním pětadvaceti) a celou cestu si hryzala rozpadající se nehty, aby ji nevyhmátl revizor, protože neměla jízdenku na svůj monstrózní kufr. Když konečně vystoupila z metra a bez újmy minula turniket, rozhodla se jít tento úspěch oslavit v nejbližší drogérce nákupem sady holítek, jelikož cestou její zrak uzřel vlastní podpaží. Shame, shame, shame!

Den ubíhal dramatickou rychlostí. Tím spíš, když se v pravidelných intervalech chodil pomazlit chlupatý bodyguard jedné z kolegyň. Nebo se tentýž mazel dožadoval přetahování se o míček. Nakonec však odbila čtvrtá a přišel čas odchodu.

Pražský hlavák praskal ve všech. Dost dobré podmínky pro sociofoba. Útočiště poskytlo zázemí žluté společnosti a jejich latté zdarma zvedlo tlak i náladu. Kofein, kofein! Víc!

O necelou hodinu později jsem se nalodila na palubu žluté housenky mířící do Starého Města. Zaslechla jsem za sebou krátkou diskuzi o kompletně vybookovaném vlaku a pogratulovala si, že jsem to ještě dobře vychytala. Došla jsem ke kupé a hele, nikdo tu nebyl. Ideální situace, jež se však poněkud neshodovala s informacemi podanými slečnou stewardkou. Whatever, však já ten nečekaný komfort nějak zvládnu. 

O chvíli později přišla slečna stewardka. Usměvavá blondýnka plná energie. Když mě zpozorovala, zatvářila se poněkud zmateně a zeptala se, zda mě tam usadil kolega. Tím zmátla mě. Zakroutila jsem hlavou. A prý jestli bych jí mohla ukázat jízdenku. Podotýkám, že se stále usmívala a byla nesmírně přívětivá. Ukázala jsem jí tedy kreditovku. Její číslo v záznamech nenašla. A už jsem věděla, že jsem v pr... v místech, kam slunce nesvítí. Když jsem jí ukázala e-mail, bylo jasné, co se stalo. Slovy klasika:

"Bože, já jsem krá-á-á-á-va....va...va!"

Zarezervovala jsem si jízdenku na ČTVRTEK! Klobouk dolů před slečnou, že se mi upřímně nevysmála do obličeje a nevykopla mě z kupé. Nebo tak něco. Smála se se mnou a ubezpečila mě, že to nějak vyřešíme. Smála se i ve chvíli, kdy jsem chlapovi do telefonu říkala, že je mi úplně jedno, kde budu sedět, že potřebuju hlavně dojet. Ale nevysmívala se mi. Naopak. Ještě mi nabídla mošt a přišla se dokonce zeptat, zda mi může donést nějaké další občerstvení. Jestli se tohle k oné stewardce z vozu č.6 na trase Praha-Staré Město donese, chtěla bych jí nesmírně poděkovat za fantastický přístup navzdory skutečnosti, že narazila na takového debila, který ji ještě přesvědčuje, že tu jízdenku má.

Nakonec vše dopadlo dobře. V Pardubicích se ze mě stal regulérní pasažér, sedím si v tichém kupé bez hysterických puberťaček, mladých alkoholiků, dětí, které by zasloužily pár výchovných, a dokonce bez smraďochů. Respektive jediným jsem já, protože to přebíhání z jednoho konce vlaku na druhý mě jakési upocené úsilí stálo, ale nikdo tu neomdlévá ani nedělá opovržlivé grimasy, tak snad dobrý.

Mějte tedy krásný víkend a brzy očekávejte další stórku. Zatím se nemohu rozhodnout, zda psát o svém pražském bytí, nebo jestli se vypsat ze svých emocí nabytých při četbě knihy Minimalismus z pera jistého blonďatého vesmíru.

P.S. Je docela vtipný, že jsem si zrovna nedávno změnila jakési své životní motto na Instagramu. Dnes jsem mu jednoznačně dostála!

Hlavou zásadně proti zdi! Proč? Buď to vyjde, nebo z toho bude dobrý článek.

4 comments:

  1. Klasika :D hlavne ze to dobre dopadlo :)

    ReplyDelete
  2. :D :D Hezky jsi mě pobavila. Holt stane se, někdy je toho na člověka moc. :D Taky mám někdy takové faily, až nad tím kroutím hlavou ještě dalšího půl roku.

    ReplyDelete
  3. Úplně jsem si vzpomněla sama na sebe, když jsem nedávno čekala na autobus, že pojedu zpátky do Prahy z menšího města... sestra čekala se mnou, autobus přijíždí a jen se mě tak nějak normálně ptala, jestli mám místenku, že ve Student Agency ji musím mít.. v tom já vyděšený výraz, že to opravdu nemám.. začla jsem lehce panikařit a většina lidí okolo taky, protože jí samozřejmě neměl nikdo... no nakonec to dobře dopadlo a jeli jsme do Prahy všichni, ale už jsem se děsila, jak se zase vrátím k rodičům, že budu muset jet až zítra ráno... :D :)

    ReplyDelete
  4. Skoda ze nemam se zlutakama podbnou zkušenost. Jednou "omlouváme se cestujici za vypadek klimatizacni jednotky" (minuly rok na konci cervence), podruhe "omlouváme se cestujicim za nedostatek obcerstveni" (ten samy tyden jako předchozí cesta jen smerem domu), potreti "omlouváme se cestujicim za potize s topenim" (nekdy na zacatku prosince 2015) a naposledy (a to s nima uz vazne naposledy) v breznu 2016 kdy jsem cekal na nastupisti 45 minut (v Praze a vlak vyjizdel z Prahy) a stihla se mu pokazit lokomotiva. Stihl jsem 8 minut před odjezdem konkurencni cerne spolecnosti nakoupit jízdenku a uspesne odjet domu. Alespon ze se stornem jízdenky nemeli problém...

    ReplyDelete