Tuesday, March 8, 2016

SIMPLE PLAN V PRAZE: JAK JSEM VYPROVOKOVALA ANARCHII A JAK MI SIMPLE PLAN ZLOMILI SRDCE

Pondělí večer. Dneska by to šlo, říkám si. Třes v rukou ustal, srdeční tep se nachází téměř v normě. Ano, dnes už by to šlo. Dnes už o tom mohu mluvit. Dnes už vám mohu povyprávět o jednom z nejemotivnějších, nejsilnějších a nejdůležitějších okamžiků v mém životě. A to o dni se Simple Plan!

Článek je to sice delší, avšak plný obrázků, velkých zážitků, mých trapasů a v závěru nechybí ani lehké odsouzení bandy nafrněných slepic.

ADÉLA JURSÍKOVÁ ADELA JUR
Zdroj: Facebook WARNER MUSIC CZECH REPUBLIC

Docela dlouho jsem přemýšlela, jak začít a jak to všechno vůbec pojmout. Nakonec jsem však došla k závěru, že vzhledem k mé neschopnosti příběhy zkracovat a nutkavé potřebě se podělit o všechny emoce bude nejlepší to vše rozdělit na dvě části - předkoncertní a koncertní. Takže budeme moci všichni sobotním koncertem žít ještě o trochu déle.

Simple Plan... Ach, jak jen to říct? Provází mne již jedenáct let. Jsou soundtrackem mého života. Jsou mí hrdinové. A tak když jsem zjistila, že se s nimi setkám tváří v tvář na vzdálenost jen několika pár centimetrů, těžce jsem zadržovala slzy štěstí. Ale to už vše víte z TOHOTO článku.

Den D tedy nastal v sobotu 5. 3. 2016. Od rána jsem byla jako na trní a roztržitě neustále kontrolovala telefon, kolik mám ještě času. Vyhýbala jsem se niterním diskuzím, zda je zvolený outfit adekvátní pro tak velký okamžik a jestli se přeci jen víc nenamalovat a jestli si naopak tu řasenku raději úplně neodlíčit. Všechna rozhodnutí už padla a jakmile bych je začala měnit, dopadlo by to fiaskem. Chtěla jsem si to užít. Najednou mne však přepadl strach a já musela vyřešit jeden kritický problém.



Tím problémem se mohly stát světelné efekty v průběhu koncertu. Jsem poměrně silně fotosensitivní a takové zběsilé blikání by mne mohlo dostat do velmi nepříjemné situace a mohlo by mi zážitek výrazně zkrátit. Proto jsem ještě těsně před odchodem poprosila S., zda by mi na koncert nezapůjčila sluneční brýle. Jen tak pro jistotu. Rychle jsme se shodly, že tyto dřevěné nebudou vhodnou volbou, ale vypadala jsem v nich jako takový idiot, že jsem se pro vás a pro pobavení svých přátel na Facebooku musela zvěčnit. A ano, mám je skutečně nasazeny na svých dioptrických.

ADÉLA JURSÍKOVÁ
Přicházím v míru, přátelé!
Když jsem vybrala brýle, spojila se se mnou slečna Domča, která rovněž vyhrála účast na soundchecku, zda bychom se někde nepotkaly, což mě jen potěšilo, protože to znamenalo mít parťáka, se kterým se navzájem vyfotíme a nebudeme muset pořizovat trapná selfíčka se členy kapely, která by si nikdo normální doma za rámeček nedal. Ano, přiznávám, chtěla jsem hezkou fotku, protože fotky miluju a nutně jsem potřebovala něco, co mě za pár dni utvrdí, že to nebyl sen.

A byl čas vydat se na cestu. S. mě nasměrovala, kde na co nastoupit a už jsem seděla na zastávce a netrpělivě vyhlížela autobus. V tu chvíli jsem si poprvé uvědomila, že se třesu. Byla jsem vážně brutálně nervózní. Celou cestu až na Holešovice se snažila zklidnit srdce a vůbec celý nervový systém. Bála jsem se. Bylo to horší, než cokoliv jiného. Vlastně horší bylo jen jedno "rande", když mi bylo patnáct, protože do ten kluk byl fakt největší crush, jakého jsem kdy měla. A jen proto jsem na to raději nezapomněla, ač bych asi ráda. Ale v sobotu pro mě bylo životně důležité následující: nesesypat se, nezprznit angličtinu (a zasloužit si za čtvrt roku diplom) a udržet emoce na uzdě aspoň po dobu, kdy budu mluvit se Simple Plan, abych ze sebe neudělala hysterickou fanynku. Do jisté míry mne uklidnilo, když jsem v metru zjistila, že se mi zlomil nehet na malíčku. O mém pravidlu jedné katastrofy na den jste už asi slyšeli a pokud ne, tak dejte vědět, ráda vám to v komentech vysvětlím, každopádně jsem se ale rozhodla za sobotní katastrofu prohlásit právě ten nehet s tím, že zbytek dne už může být jen lepší.

Na Holešovicích jsme se relativně rychle našly a už si to tramvají, v níž mě Domča pobavila, když mi řekla, že si myslela, že je mi tak sedmnáct, frčely na Výstaviště. Teda "frčely" je poněkud silné slovo. Ulice totiž byly dokonale zasekané, tudíž jsme místo krátce po půl čtvrté dorazily jen těsně před tři čtvrtě, tedy prakticky v okamžiku, kdy jsme se už měly vlastně nacházet před halou. Kurážným krokem jsme prokličkovaly Matějskou a davy před záterasami nám napověděly, že jsme na místě.

Jenže tyhle davy měly jeden háček. V SMS od organizátorů stálo, že se sejdeme před halou a ve zprávě předtím informace, že si lístky a pásky vyzvedneme v plechové boudě před ní. Plechová bouda prázdná a nic nenasvědčovalo tomu, že by nás někdo očekával.

Ale to mě nezastavilo a doteď vůbec nevím, na co jsem myslela nebo co mne vedlo k tomu, co jsem udělala...

ADÉLA JURSÍKOVÁ ADELA JUR
Fronta tvořená účastníky soundcheck party

Obvykle vážně striktně dodržuji pravidla, jsem relativně nesmělá a rozhodně ne nijak odvážná. Ale tentokrát jsem OPRAVDU nutně potřebovala dostat to, co jsem chtěla. A když dojde na okamžik, kdy něco opravdu nutně potřebuji, obvykle jdu přes mrtvoly. A v tomto případě takovou mrtvoly představoval ten dav a záterasy. Asi mě ani nenapadlo, že si o mně všichni přítomní budou za pár minut myslet, že jsem totální kráva.

Tak jsem zavelela a odhodlaně (se srdcem až v krku) se začala prodírat lidmi s Domčou za sebou, suverénně obešla plot a s hlavou vztyčenou si to napochodovala před securiťáky. 

Jistě si umíte představit, jak se tato banda Pohlreichů různých velikostí celá třásla strachy před blondýnou, která jim svou výškou metr šedesát sedm sahala ani ne k hrudi. Ale přece mě od životního zážitku neodradí nějaké gorily, ne? Takže jsem se pevným hlasem jak z příručky asertivního chování zeptala: "Dobrý den, my jdeme na soundcheck a nevíme, jestli máme být tady nebo někde jinde, můžete nám pomoct?" Nějaké jejich kápo odpovědělo: "Co je soundcheck?" "Zvuková zkouška." Odvětila jsem ve vší slušnosti a pokoře. Za okamžik už ochranka zalarmovala vyšší moc, čili produkci.

Jak se dalo čekat, neohrožený čin nezůstal dlouho bez povšimnutí a za chvíli na nás už hvízdal týpek v černém, jestli jdeme taky na soundcheck party a jestli mu dáme potom vědět, co a jak, že tam má jít taky. A najednou se to nějak semlelo, takže tento mladý muž spolu s jednou slečnou došel za námi, zanedlouho následován dalšími. Vtom nás tam stála celá tlupa a mně došlo, že jsem způsobila lehkou fanouškovskou anarchii. Mezitím nám přišla SMS, že mají trochu skluz, ať vyčkáme. Jasně, nebyl problém, protože to už jsme se dávaly do řeči s onou dvojicí a ještě dalším párem, jenž právě dorazil.

A velmi rychle mi došlo, že s těmito lidmi rozhodně jedeme na stejné vlně. Byli boží! Jejich humor mi byl nesmírně blízký, všichni byli plní nadhledu, milovali SP a ačkoliv byla láska patrná, rozhodně se nejednalo o žádné zmagořené fanatiky, což se už nedalo říct o pár mladých dámách v doslechovém poli.

ADÉLA JURSÍKOVÁ ADELA JUR
Anarchisté milující Simple Plan, kterým se zkřížily cesty na začátku jedné fronty

Po dobré půlhodině čekání konečně dorazil zástupce z řad organizátorů, pravděpodobně pán z Warner Music a začal si svolávat k sobě ty z nás, co jsme si nevysloužili účast na zvukovce členstvím v SP crew, nýbrž si jej vysoutěžili. Jakmile jsme byli pohromadě, rozdal nám výhry. V mém případě lístek na koncert, díky němuž jsem mohla pozvat i svou milovanou S., CD Simple Plan a pásku Charm Music opravňující mě ke vstupu na zvukovku. A šlo se.

ADÉLA JURSÍKOVÁ ADELA JUR
Jako bych vyhrála jackpot! 
První momenty po příchodu byly... No zkrátka euforie! Pocit absolutního štěstí zalil každý milimetr mého těla. Adrenalin se valil proudem žilami a najednou to přišlo. Stáli přímo přede mnou. Naštěstí se mi podařilo relativně zachovat klid, ale přiznávám - BYLO TO TĚŽKÝ!

ADÉLA JURSÍKOVÁ ADELA JUR
První okamžiky soundcheck party se Simple Plan v Malé sportovní hale. :)

ADELA JUR ADÉLA JURSÍKOVÁ
Sebastien a jeho překrásná modrá kytara!
Jako první mne zaujala Sebova nádherná kytara. Zpětně jsem hrozně moc ráda, že jsem si na zvukovka stoupla prakticky přímo před něj a mohla si ten pohled náležitě vychutnat v plné parádě, protože na koncertě samotném jsem místo Sebastiena viděla hlavně sloup. A ať z toho taky cosi máte, přidávám i jedno kratičké video. A jediné, protože na všech ostatních zpívám (rozuměj: vyju jak šakal v říji na Měsíc) a jde to slyšet...


ADELA JUR ADÉLA JURSÍKOVÁ
Poslední vteřiny zvukové zkoušky před koncertem
Jak ale asi sami vidíte, jedna chybička se vloudila. Pierra bolely hlasivky, což je vzhledem k situaci pochopitelné, takže se soundcheck party neúčastnil. Zprvu mě to vážně zamrzelo. Byl mou první platonickou láskou. Zpětně si uvědomuju, že tento jednosměrný obdiv takřka definoval můj vkus na muže a připadá mi to vcelku vtipné. Podstatné ale je, že mám poměrně silnou motivaci pro účast na koncertech i v budoucnu, protože čtyři podpisy fakt nejsou dost, to je přece jasné. Ale hlavně mě to motivuje k tomu, abych nemoc umlčela dost na to, abych se na koncert mohla koukat zpod pódia.

Každopádně KLUCI BYLI FANTASTIČTÍ! Ano, na jednu stranu vlastně nevím, co jiného jsem čekala, ale na stranu druhou jsem přeci jen potkala určité hudební persony, takže určitý profesionální odstup by jim jistě nemohl být vytýkán. Ale jim nevadilo nic, s každým si povídali, fanoušky objímali, byli neuvěřitelně vřelí, přátelští a v mých očích stoupli až na nejvyšší příčky. Smekám, klaním se a děkuji, protože bych mohla jmenovat nejméně dvě české kapely, které by si z nich měli brát příklad a své zbytečně zvednuté nosánky sklonit k zemi. Na Simple Plan skutečně nemohu říct jediného křivého slova.

ADELA JUR ADÉLA JURSÍKOVÁ
Se Sebem
Seb na mě zapůsobil jako prvotřídní gentleman, nevím, jak jinak jej popsat. Zapamatovala jsem si jej jako člověka, který nemá potřebu být středem vší pozornosti, ale život kapelníka si užívá. Byl velice milý a cítila jsem z něj něco, co čiší z mých nevlastních bratranců Francouzů. A je to fakt zatraceně handsome chlap!

ADELA JUR ADÉLA JURSÍKOVÁ
S Chuckem
Chuck mi trochu připomínal mého spolužáka ze střední školy, shodou okolností rovněž hráče na bicí. Na jednu stranu působí klidně a plaše, ale najednou ho pozdravíte a on je samý úsměv, ohromně vřelý, přátelský

ADELA JUR ADÉLA JURSÍKOVÁ
S Jeffem
Jeff je živel. Měla jsem ho za kliďase, ale zdání klame. Jakmile měl kolem sebe pár lidí, byl nezadržitelný, hned si povídal, vtipkoval a najednou jsem si uvědomila, že má vlastně uvnitř ďábla. Energii rozdával na potkání a nebýt tohoto setkání, mám o něm asi navždy zcela mylnou představu.

ADELA JUR ADÉLA JURSÍKOVÁ
S Davidem
David mě rovněž vyloženě překvapil. Z nějakého důvodu se neúčastní pokoncertního VIP večírku s fanoušky, takže jsem došla k závěru, že to bude chlap, který má rád to, co dělá, ale nebude mít potřebu se k fanouškům dostávat zbytečně blízko. Ale kdepak, on je to docela ukecaný frajer, který vám dá pocit, že si vašeho zájmu ohromně cení a při žádosti o autogram či fotku, jakoby vám za to děkoval.

ADELA JUR ADÉLA JURSÍKOVÁ
Účastníci soundchecku  na pokecu s kapelou
Kolem půl šesté jsme všichni museli halu dočasně opustit. To mě moc nepotěšilo, protože jsme měly s Domčou informace, že tam budeme moct zůstat až do koncertu a při volbě garderoby jsem na to i poměrně spoléhala. No, to jsem se přepočítala. Měla jsem jen černé tričko s dlouhým rukávem, džíny, tenisky a svůj krásný, ač velmi tenký modrý kabát. Po pár desítkách minut jsem už drkotala zubama a parta z předešlé čekačky, s níž jsme se opět našli, si ze mě pochopitelně dělala srandu. Zvláště v okamžiku, kdy mi zpod červené rtěnky prosvítaly fialové rty.

Čekání samotné ovšem opět stálo za to. Brečela jsem smíchy a díky svačinkami nabalené Domči vzniklo i památné pitíčko - Exkluzivně podepsáno členy skupiny Sympl Plen - Čaque, Dže.w, Džajw, Zepp a Pýr (ten nám nahradil schovávajícího se Pierra). Ono vlastně celé to čekání bylo ve finále vážně boží a ačkoliv jsme to s růžovými pásky přece jen na security zkusily, protože už fakt nebylo co ztratit, hodinu a půl dlouhé mrznutí mi ve finále vůbec nevadilo.

ADÉLA JURSÍKOVÁ ADELA JUR
Exkluzivně podepsáno členy skupiny Sympl Plen - Čaque, Dže.w, Džajw, Zepp a Pýr

Jak to tak ale bývá, vážky musí být v rovnováze, takže jsme samozřejmě natrefily i na skupinku absolutně vymletých, o to však namyšlenějších a rádoby důležitých kočiček. Pokud nejste opravdu fanoušky, asi o nějaké Pizza Party nevíte. Je to taková bonusová VIP akce pro ty, kdo si ji zakoupí ke vstupence. Tato akce stála kolem €90, ale na druhou stranu - mít na to ty peníze, tak si to asi koupím, nakonec do čeho se vyplatí investovat, když ne do doživotních zážitků jako pizza s vašimi největšími hrdiny?

Úmluva byla taková, že tedy tato VIP mají přednost. S tím jsem neměla problém, takže jsme zjišťovali, koho máme pustit před sebe. Jeden z členů naší mírně anarchistické bandy se zeptal i těchto asi tří kočiček postávajících na straně, jestli koupily VIP. Odpověď by mě shodila ze židle, kdybych seděla! Prý: "Ne, nekoupily, my to máme přímo od Simple Plan zadarmo." Doplňte si k tomu tón ve stylu My jsme něco víc než vy, lůzy. Všichni jsme se po sobě kradmo podívali a bylo jasné, že si myslíme totéž - Co to je, sakra, za krávy? Ale dobře, kdyby to skončilo touto větou, asi to i beru, ale jejich do nebe volající demence měla ještě pokračování.

Aby bylo všem jasné, že ony jsou ty hvězdy, tak se za chvíli začaly pošklebovat: "Haha, oni si zaplatili devadesát éček a my to máme zadarmo, haha. Ale je hrozná zima, no my tady teda rozhodně nebudeme mrznout, napíšeme Chadymu, že jsme tady a že chceme dovnitř, že je hrozná zima." Jestli čekaly, že je tam všichni začneme obdivovat a vyzvídat, jak se k tomu dostaly, tak se hluboce spletly. Nás všechny spíš zajímalo, jak jim zavřít zobáky. Ale jsem ráda, že jsme to neučinili, jelikož její následná tvorba SMS zprávy milému Chadymu opravdu stála za to. Lépe anglicky umí i má devítiletá ségra! Na okamžik mě s jízlivostí sobě vlastní napadlo, jestli při takové jazykové výbavě vůbec správně rozuměly, protože bylo dost možné, že jim nikdo nic takového vlastně nesliboval. Na fotce z akce jsem je nakonec nenašla, ale nechci jim křivdit. Ony totiž vypadaly všechny stejně - tmavé obočí jako přes šablonu, černé vlasy, světlá make-up výrazná rtěnka, hnědo-černé oblečení. Zkrátka totéž, co denně vidíte na ulicích padesátkrát jako přes kopírák. Tuctovky roku 2016. Je dobře možné, že tam byly a já si je jen už dostatečně nepamatuji.

Tak tohle byla první část mého sobotního zážitku, který jsem psala dva dny (proto to "pondělí" v úvodu) a doufám, že jste jej dočetli, četbu si užili a aspoň třikrát se zasmáli! Do konce týdne se těšte na koncertní report a ještě pár pražských fotek, protože v sobotu jdu na další dlouho plánovanou akci, takže si nemohu dovolit články přetahovat do dalšího týdne.

No comments:

Post a Comment